Salát z bunkru, po městě třicítkou a všechny barvy vodíku. Nafukuje se zelená investiční bublina?

„Cokoliv u nás budete jíst, jsou řasy. Vyrábíme je na všechny způsoby – maso, chléb, cukroví, dokonce i ovoce,“ pravila krásná průvodkyně Mag Jensen dvěma astronautům, kteří se po staletích vrátili na Zemi a museli se prostřílet kvůli vzpouře robotů k lidstvu, které žilo fakticky v podzemí. Vzpomněl jsem si na tuhle scénku z komiksu časopisu ABC „Vzpoura mozků“, když jsem četl reportáž o pěstování salátu a chovu ryb v bývalém protiatomovém krytu v Přáslavicích u Olomouce.

Firma Flenexa Plus tu provozuje akvaponii, což je zjednodušeně řečeno pěstování rostlin pomocí odpadní vody z chovu ryb. Salát tu sklízí dvanáctkrát ročně. Zastánci pěstování „v patrech“ tvrdí, že jde o udržitelné a šetrné zemědělství, které tolik neždímá českou krajinu. Rozvíjí se například v Izraeli a dalších zemích, kde je nedostatek vhodné půdy a s vodou je třeba nakládat hospodárně.

Vítejte u druhého dílu našeho sloupku, který ukazuje nové obzory ekonomiky a byznysu ve spojení s udržitelností a zodpovědností vůči prostředí a společnosti. Stačí se na podnikání podívat trochu jinýma očima, jako to udělali právě majitelé Flenexa Plus. Ti přitom nejsou zemědělci, jen v rámci svého podnikání chtěli, aby firma přinášela kromě peněz i něco společnosti. „Abychom řešili nějaký problém,“ řekl jeden z nich, Michal Netolický, kolegyni Simoně Janíkové.

Tento přístup je v poměrně velkém kontrastu k tomu, jak k české krajině a výrobě potravin přistupují obří firmy typu Agrofert. Podle analýzy Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu byla firma ve svěřenských fondech českého premiéra Andreje Babiše v letech 2018 a 2019 největším příjemcem zemědělských dotací ze všech firem v Evropské unii. Důraz je na kvantitu, nikoli kvalitu.

Pokud se nechcete probírat 157stránkovou zprávou, stačí se pro pochopení toho, co Agrofert dělá, podívat na obrázek, který v řepkovém poli Agrofertu vyrobila umělecká skupina Ztohoven. Vytvořili tam Pac-Mana, postavičku z počítačových her, která je kvůli své nenasytnosti symbolem destrukce. A možná je i symbolem dosavadního „neudržitelného“ přístupu k českému zemědělství, které je v ostrém kontrastu s tím, co v bývalém spojařském bunkru v Přáslavicích zkouší malá firma Flenexa Plus.

Nová odvětví ekonomiky

Pokud hovoříme o udržitelnosti, v prvé řadě jde především o změnu uvažování o byznysu. Ta změna se teď odehrává hlavně na západ od nás. Například agentura Bloomberg napsala, že pokud nyní žádáte o místo v některé velké západní bance a nemáte v životopise silnou položku, která se vztahuje k udržitelné ekonomice – tedy k tomu, co už i v korporátech znají jako zkratku ESG – tak vaše šance na přijetí rapidně klesají. Firmy jako Citigroup, HSBC nebo Barclays budují nové týmy, do nichž potřebují odborníky na udržitelnou ekonomiku. Tedy lidi schopné zhodnotit rizika spojená s tím, jak ten který byznys ničí životní prostředí či jak přemýšlí o budoucím rozvoji a zda se firmy náhodou před investory jen nenatírají na zeleno. Může jít třeba o datové specialisty, protože tento nový obor je právě hodně o třídění obrovského množství dat.

Jiným příkladem změny myšlení může být můj spolužák a kamarád Roman Meliška, který v podcastu HN Ranní brífink v několika minutách vysvětlil, proč rozhodně není šílený nápad zavést ve všech španělských městech třicítku jako nejvyšší povolenou rychlost pro auta. „Město je hlavně prostor, který je třeba umět využít pro všechny druhy dopravy,“ tvrdí Roman. Deset let pracoval pro automobilový koncern a poslední léta je propagátorem trendu, který se nazývá mikromobilita – tedy využití čehokoliv, na čem se dá ve městě jezdit od skejtu po kolo, aniž by to přispívalo k emisím a zácpám na silnicích.

Loňská krátká studie poradenské firmy McKinsey varovala, že pandemie zbrzdila slibný rozvoj tohoto trendu a průmyslu s ním spojeného. Každý, kdo se v poslední době pokoušel koupit si nové kolo, té studii musí dát za pravdu. Ale právě v pandemii mnoho lidí ve městech zjistilo, že se nemusí mačkat v prostředcích MHD a kromě vlastních nohou mohou využít třeba právě kolo. „Mikromobilita je sektor, u nějž se očekává silný postpandemický rozvoj,“ tvrdí McKinsey s tím, že mnoho lidí se ještě dlouho bude bát nákazy, ale zároveň bude jezdit do práce, školy či za přáteli.

Zelený nebo modrý?

Když už jsme u nových způsobů dopravy, tak o pohonu na vodík se často mluví jako téměř o zázraku. Ne každý vodík je totiž zelený, tedy vyrobený za pomocí elektrolýzy napájené z obnovitelných zdrojů. 

Autoři čerstvé analýzy o roli vodíku v budoucím zajištění energetické bezpečnosti České republiky docházejí k závěru, že potřebovat budeme nejen zelený vodík a zároveň nabízí i možnosti, jak rozvíjet s ním spojené nové technologie s vysokou přidanou hodnotou. Ale opět jsme u toho: to by vyžadovalo přestat přemýšlet v zavedených škatulkách.

Ty opustil minulý týden například nizozemský soud, který ropnému gigantu Shell nařídil do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů o 45 procent ve srovnání s rokem 2019. Všeobecně se předpokládá, že se tím otevřela stavidla pro žaloby na další ropné firmy, které jsou pod obrovským tlakem investorů, vlád i ekologických aktivistů, aby se postupně vzdaly fosilních paliv. Podobný trend už naznačil před měsícem německý Ústavní soud, který nařídil vládě, aby klima do budoucna chránila důsledněji.

Jak je ta změna přemýšlení o budoucnosti složitá, ukazuje názorně aktuální česko-polský spor o těžbu v hnědouhelném dole Turów u českých hranic. Čechům vadí úbytek vody, prach a hluk, Poláci jsou vyděšení, že by přišli o práci a elektrárnu nemohou vypnout, protože by to ohrozilo celý systém výroby elektřiny v zemi. To do budoucna nevěstí nic dobrého pro plánovanou zelenou transformaci celé evropské ekonomiky, která je v západní Evropě dál než ve východní. Lidé v chudších státech EU mohou přechod na novou ekonomiku brát jako svého druhu diktát bohatších.

Jak ukázal nedávný průzkum think tanku Evropská rada pro mezinárodní vztahy, v EU se netvoří dva protichůdné tábory, ale jednotlivé země spolu spíš nesouhlasí v různých konstelacích. Jenže podle posledního průzkumu Eurobarometru považuje jen 17 procent Čechů a 15 procent Poláků životní prostředí a klimatickou změnu za největší problém současnosti. Radikálně jinak to vidí Němci, kde je to největší problém pro 31 procent obyvatel, tedy je to víc než třeba obavy o zdraví nebo o buducnost ekonomiky. A životní prostředí a klima dali na první místo svých obav i Nizozemci, Dánové, Švédové a Belgičané.

Tady přichází chvíle na to zase zelenou euforii trochu zbrzdit. Obnovitelné zdroje a technologie s nimi spojené přitahují pozornost investorů. To je pochopitelné. V posledních měsících do tohoto sektoru míří miliardy dolarů. Například index S&P Global Clean Energy vzrostl během března 2020 a března 2021 o 150 procent. Analytická firma MSCI ale varovala, že investiční trh obnovitelných zdrojů se přehřívá a trochu začíná připomínat stav akcií technologických firem před prasknutím dotcom bubliny v roce 1999.

Udržitelná ekonomika je nepochybně lákadlo a stala se svého druhu módou. Teď už je jen otázka, jak dlouho tato móda vydrží. Udržitelnost je totiž záležitost spíš dlouhodobá.

Na vaše připomínky, komentáře a tipy se budu těšit na e-mailu: martin.ehl@economia.cz

jízda na zelenou

Splněný sen mladé vědkyně, miliardy z ovsa a starých džín a Muskova lekce. Objevujte s námi svět zelených peněz

11. 6. 2021 ▪ 6 min. čtení