Od nejrazantnějšího zvýšení sazeb České národní banky od roku 1997 uběhl týden. Andreji Babišovi a Aleně Schillerové se vyšší úroky sice nelíbí, jednání bankovní rady ČNB je ale zcela správné a v souladu s mandátem cenové stability.
Úkolem centrální banky je péče o cenovou stabilitu. Tím je myšlen mírný růst spotřebitelských cen odpovídající nastavenému inflačnímu cíli na dvě procenta s tolerančním pásmem plus minus jeden procentní bod. Aktuální hodnoty inflace tento cíl vysoce převyšují, růst pak začínají i inflační očekávání. Centrální banka musí jednat hned, aby udržela tempo růstu cen na horizontu měnové politiky na úrovni cíle s vědomím, že transmise vyšších sazeb do reálné ekonomiky potrvá minimálně rok.
Vystudoval Vysokou školu ekonomickou
v Praze se zaměřením na hospodářskou politiku, finanční trhy a bankovnictví.
Ve finanční skupině Roklen začal pracovat v roce 2014 jako editor. Postupně se vypracoval na pozici hlavního editora
a analytika devizových trhů. Aktuálně je šéfredaktorem finančního portálu Roklen24 a hlavním FX analytikem. Externě přednáší na vysoké škole CEVRO Institut.
Inflační očekávání jsou klíčovým faktorem vstupujícím do jednání a plánování domácností a firem. Ještě donedávna byla tato očekávání stabilně ukotvena na úrovni inflačního cíle, případně mírně nad ním. Trvající výrazné proinflační tlaky však ukotvenost začaly narušovat s rizikem jejího posunu k vyšším úrovním. A to je něco, co centrální banka nehodlá připustit. Důvodem je riziko dlouhodobé inflace na nepřijatelné úrovni a případné náklady řešení této situace.
Jak dlouho bude trvat přechodnost faktorů?
Pokud jde o proinflační tlaky, rozdělujeme je na nabídkové a poptávkové. Nabídkové jsou spojeny s charakteristickým rysem pandemické krize v podobě rychlého ekonomického propadu a následné rychlé obnovy. Nejvýrazněji se tato obnova projevila ve výrobních řetězcích, kde, zjednodušeně řešeno, nabídka nestíhá poptávku, a výsledkem jsou vyšší ceny. Takzvaná úzká hrdla jsou globálním trendem projevujícím se i v domácí ekonomice. Vyšší ceny jsou tak v tomto případě v podstatě dovezeny.
Nabídkové faktory mohou být přechodné. Tento předpoklad je z charakteristiky covidové krize namístě. Klíčovou otázkou je ale doba trvání přechodnosti. Rostoucí počet centrálních bankéřů napříč celým světem uvádí, že ona tranzitornost je už teď delší, než bylo původně očekáváno. A i to je jedním z rizik vyšších inflačních očekávání.
Pokračující zdražování donutí Českou národní banku přitvrdit
V české ekonomice je nabídková strana inflace doplněna silnou poptávkovou stranou. Ekonomika začíná v některých oblastech vykazovat známky přehřívání, ať už vinou odložené spotřeby či fiskální politiky umocněné politickým cyklem. Klíčovou roli pak hraje napjatý trh práce, kde jsme svědky výrazné nerovnováhy mezi počtem volných pracovních míst převyšujícím počet uchazečů o práci.
Udržet se před křivkou
ČNB proto už v červnu odstartovala proces úrokové normalizace. Až do září se držela strategie pozvolného navyšování sazeb o 25 bazických bodů, které se však už „nehodilo“ do zesilujícího inflačního prostředí. Centrální banka potřebovala vyslat signál o tom, že je připravena jednat s cílem zachování ukotvenosti inflačních očekávání. Proto, aby se udržela takzvaně před křivkou, na svém zářijovém zasedání sáhla po 75 bodech, což bylo dle rychlého posílení koruny pro trh překvapením. Tím proces úrokové normalizace ale nekončí.
Česká národní banka odhaduje úroveň neutrální sazby, která ekonomiku nepřehřívá ani neochlazuje, mezi 2,5 až 3 procenty. Další možnost posunu bude mít bankovní rada v listopadu, kdy bude mít navíc k dispozici aktualizovanou prognózu. Ta zřejmě potvrdí silnější proinflační tlaky, a tedy i potřebu dalšího zvýšení úroků, které by podle nás mohlo dosáhnout 50 bazických bodů.
Dvoutýdenní repo sazba by se tak na konci letošního roku mohla nacházet minimálně na dvou procentech. V tom příštím už bude tempo zvyšování úroků mnohem mírnější. ČNB si bude chtít počkat na transmisi letošního úrokového navyšování do reálné ekonomiky, zároveň se ale bude chtít přiblížit zmiňované neutrální hranici. V roce 2022 bychom se tak mohli posunout minimálně na 2,5 procenta, přičemž rétorika bankovní rady zůstane stejná – na brzdu nešlapeme, pouze ubíráme plyn a postupně se posouváme zpět do měnověpolitického normálu.
