To nejsou geniální šachy, to je improvizace za pochodu. Trump válku podcenil a profituje z ní někdo jiný, říká politický geograf Kofroň

Mělo to být rychlé vítězství, které ukáže americkou vojenskou převahu. Místo toho se svět dívá na hořící tankery v Hormuzském průlivu a diplomatickou bezradnost Bílého domu. Americký prezident Donald Trump vsadil na svou intuici a loajální vyjednavače. Jenže Írán odpověděl tvrdě a v ekonomické rovině to pociťuje celý svět. „Trumpovi lidé do operace vletěli po hlavě a teď s údivem zjišťují, co obnáší blokáda Hormuzu. Najednou chtějí po Evropě kapacity, což je naprosto absurdní,“ říká politický geograf Jan Kofroň. V rozhovoru popisuje, jak by mohl konflikt dál probíhat a kdo na něm vydělává. Mluví také o budoucnosti NATO a vývoji války na Ukrajině.

Intenzita současného konfliktu na Blízkém východě mnohé překvapila. Prezident Trump původně avizoval, že skončí během pár týdnů. Co podcenil?

Blízký východ je dlouhodobě nestabilní region, takže samotné vypuknutí konfliktu nepřekvapí. Na jeho počátku se ale nepočítalo s blokádou Hormuzského průlivu ani s možností vstupu pozemních vojsk do Íránu, který se nyní dostává do hry. Osobně jsem očekával větší efekt diplomatických jednání, ale zřejmě se podcenil výběr vyjednavačů na americké straně. U jednacího stolu seděli mimo jiné Trumpovi blízcí Jared Kushner a Steven Witkoff. Zatímco Kushnera považuji za schopného hráče, Witkoff opakovaně prokázal nedostatek diplomatických zkušeností, například ve vztahu k Ukrajině. Tato sestava k řešení konfliktu nepřispěla. Írán by nejspíš preferoval jednání s viceprezidentem J. D. Vancem, který patří mezi zastánce zdrženlivější politiky. Nebo s někým typově podobným. Vedle nevhodně zvolených vyjednavačů sehrála roli i tradiční proměnná: impulzivita Donalda Trumpa.

Jakou roli v tom hraje Izrael?

Kalkul a motivace obou zemí jsou odlišné. Pro Izrael je Írán s jadernou zbraní existenční hrozba. Pro Spojené státy je takový scénář velká nepříjemnost, ale nikoliv primární ohrožení národní bezpečnosti. Ale je fakt, že premiér Benjamin Netanjahu dokáže být přesvědčivý a s Trumpem to umí. 

Odveta Íránu je nyní výrazně tvrdší než loni v červnu. Co se změnilo?

Rozdíl je především v intenzitě. Tehdy dominoval Izrael a zapojení USA bylo spíše symbolické. Nyní Spojené státy naplno využívají své základny v Perském zálivu, na což Írán reaguje útoky přímo v těchto zemích. Situace eskalovala až k otázce Hormuzského průlivu. Překvapivé je, že to vyvolalo šok v americkém vedení. Írán přitom o možnosti jeho zablokování hovoří dlouhodobě a existuje řada scénářů a modelových simulací, které s tím počítají. Přesto to teď v Bílém domě působí, jako by o tomto riziku slyšeli poprvé. Přitom Írán ani nemusí průliv fyzicky uzavřít, stačí jen občas zasáhnout nějakou loď. Okamžitě vyletí ceny pojistného a do průlivu skoro nikdo nevpluje. Je to jednoduchá, ale drtivá ekonomická zbraň.

Írán hrozí dlouhou blokádou Hormuzského průlivu. Česko by to poslalo do recese a jednu zemi by čekal skutečně obří propad

17. 3. 2026 ▪ 4 min. čtení

Byly Spojené státy na tento scénář připravené?

Celá situace působí jako výrazné strategické i komunikační selhání. Vyjádření představitelů, jako je ministr obrany Pete Hegseth, který tvrdí, že průliv je v zásadě volný, jen občas dochází k incidentům, vyznívají poněkud absurdně. Jako by absolutně nedocenili rizika, která Írán dlouhodobě deklaroval. Zatímco v Teheránu jednají podle plánu, ve Washingtonu panuje chaos z nepředvídaného.

Dokázaly by USA průliv vojensky zabezpečit, aby tudy mohly v klidu proplouvat lodě?

Teoreticky ano, otázkou však jsou priority. Americká bezpečnostní strategie dlouhodobě označuje za hlavní hrozbu Čínu a vedle toho se soustředí primárně na západní polokouli. Blízký východ ani Evropa v tomto rámci nehrají klíčovou roli. Eliminace íránských kapacit by byla možná, ale není jasné, jak dlouho by to trvalo, jaké by měla náklady a zda by se obešla bez pozemní operace. Zatím je to v kontextu regionu specifická, velmi omezená válka. To by ale ve chvíli, kdy noha amerického vojáka šlápne na íránskou půdu, přestalo platit. 

Je pozemní invaze reálná?

Američané se jí pravděpodobně budou snažit vyhnout. Vývoj událostí však může Donalda Trumpa dotlačit do situace, kdy nebude mít mnoho alternativ. Buď konflikt politicky „uzavře“ deklarací vítězství a stáhne se, nebo se pokusí naplnit své hrozby. Pokud by chtěl průliv dlouhodobě udržet otevřený, pozemní zásah by se zřejmě stal nevyhnutelným.

Jak se k situaci staví regionální spojenci USA?

Například Saúdská Arábie není na Hormuzském průlivu závislá, část ropy může exportovat alternativními trasami. Pro jiné státy Perského zálivu je situace komplikovanější. Arabské elity sice mohou v skrytu duše doufat, že někdo s Íránem konečně zamete, samy ho vnímají jako hrozbu, ale veřejně to velmi pravděpodobně nepodpoří. Jejich „domácí ulice“ by jim spojenectví s Izraelem a USA proti muslimskému sousedovi prostě neodpustila. A vnitřní nepokoje je to poslední, po čem touží.

Z toho plyne, že by jim mohl vyhovovat dlouhý konflikt.

Ale pouze za předpokladu, že by vedl k definitivnímu oslabení Íránu. Pokud ale výsledkem bude jen polovičaté řešení – tedy oslabený, ale o to nenávistnější Írán a následný odchod Američanů domů –, zůstanou v tom malé státy jako Katar nebo Emiráty samy. Mají sice finanční rezervy na to, aby pár měsíců propad příjmů z ropy vydržely. Ale půlroční výpadek by je již velmi poškodil.

Jak je na tom íránská armáda nyní, po měsíci bojů?

Íránské námořnictvo a letectvo utrpěly zásadní ztráty, ale jejich význam byl omezený už před konfliktem. U pozemních sil je to jiné. Zatímco tanky, rakety i zařízení, které je vypouštějí, zřejmě utrpěly ztráty, lehké jednotky, pěchota a ozbrojené milice Basídž jsou v městském terénu v podstatě nedotčené. Režim se o ně může opřít a je díky nim schopen přežívat týdny, pokud nedojde k nějaké masivní vnitřní vzpouře.

A jaderný program?

Dosavadní údery se zaměřovaly hlavně na konvenční síly a protivzdušnou obranu. Je možné, že cílené operace proti jadernému programu teprve přijdou. Problémem je jeho geografická ochrana i fakt, že nelze zničit znalosti a lidský kapitál. Program může být zpomalen, nikoli definitivně eliminován.

Chystá se rozhodující úder na Írán? Trump chce válku rychle ukončit, zůstaly mu ale jen dvě možnosti

31. 3. 2026 ▪ 4 min. čtení

Izrael teď bojuje na mnoha frontách: v Gaze, v Libanonu a proti Íránu. Jak dlouho to může takto malý, byť hodně vojensky orientovaný stát vydržet?

Izrael využívá na jednotlivých frontách odlišné kapacity. V Gaze jde spíše o stabilizační operace, v Libanonu o pozemní boj a proti Íránu působí především letectvo. Limitem není počet vojáků, ale spíše opotřebení techniky a vyčerpání personálu. Za předpokladu pokračující podpory USA je tato strategie udržitelná.

V čem je současná situace pro Izrael specifická?

V regionu mu v zásadě nezůstává žádný státní protivník, který by představoval přímou existenční hrozbu. Tradiční rivalové jako Egypt, Jordánsko, Sýrie či Irák tuto roli ztratili. Hizballáh v Libanonu je sice nebezpečný soused, ohrožuje sever země raketami, ale stát jako takový nezničí. Jedinou vitální hrozbou je Írán s jadernou bombou, ostatně jeho představitelé mnohokrát mluvili o tom, že Izrael vymažou z mapy. Pokud by se Netanjahuovi podařilo srazit Teherán na kolena, dostal by se Izrael do nejlepší bezpečnostní situace od svého vzniku v roce 1948.

Ekonomika konfliktu vypadá pro Západ nepříznivě. Íránské drony Šáhid jsou řádově levnější než střely, které je sestřelují. Jak dlouho se to dá vydržet?

Systém protivzdušné obrany Patriot může fungovat proti balistickým střelám, ale proti dronům je jeho nasazení dlouhodobě finančně neudržitelné. Je překvapivé, že i se čtyřmi lety zkušeností z Ukrajiny západní armády tuhle hrozbu podceňují. Teď se to snaží narychlo lepit systémy na bázi rotačních kanonů, jako je Phalanx.

Co se stane, až dojdou zásoby drahých raket?

Protivzdušná obrana bude muset začít prioritizovat: tohle je klíčová elektrárna, tu ubráníme, tamhle je prázdné pole nebo méně důležitý sklad, tam to necháme dopadnout. Budou muset snížit počet raket vypálených na jeden cíl, což znamená, že víc dronů nebo raket proletí. Zároveň Šáhidy nejsou tak ničivé jako balistické rakety. Nedá se počítat s tím, že Íráncům drony nebo rakety dojdou. Stejně jako nedošly Rusům. Jediná cesta pro USA a Izrael je soustředit se co nejvíc na ničení vypouštěcích zařízení přímo v Íránu.

USA se snaží do konfliktu zatáhnout Evropu. Jde o pokus vytvořit globální bojiště, nebo jen Američané zjistili, že na to sami nestačí?

Spíš to druhé. Trumpovi lidé do operace vletěli po hlavě a teď s údivem zjišťují, co obnáší blokáda Hormuzu. Najednou chtějí po Evropě kapacity, což je naprosto absurdní. Současná administrativa Evropanům několikrát opakovala: Soustřeďte se na Rusko, to je váš úkol, my se musíme věnovat Číně. A teď, když Trump v regionu narazil, najednou chtějí lodě. Působí to jako strategická bezradnost.

Kdo z této situace profituje?

Jednoznačně Rusko. Při ceně ropy kolem 100 dolarů za barel jim do rozpočtu přitéká o 150 milionů dolarů denně víc. To jim v podstatě každý den zaplatí tisícovku nových vojáků na frontě. Pokud ceny ropy nevyletí do extrému, který by způsobil globální recesi, je to pro Putina dar z nebes.

A co Čína?

Pro tu je to složitější, ale i tam převažují pozitiva. Vidí, jak USA pálí své zásoby drahé munice, které pak budou chybět v Pacifiku. Navíc americký étos u „globálního Jihu“ definitivně vyprchal. Peking si užívá repete iráckého dobrodružství z roku 2003. USA lehce mohou uvíznout v bažině, která je finančně i vojensky vyčerpává.

Mnoho lidí v Trumpových krocích hledá nějaké geniální šachy. Mohou za tím být?

Stále více o tom pochybuji. Chybí základní příprava, třeba evakuace civilistů z oblasti. Například přesouvání jednotek námořní pěchoty do Zálivu začalo až dva týdny po zahájení operací. Nezdá se, že by šlo o promyšlenou partii, kde Trump vypouští balonky a sleduje reakce. Spíš se zdá, že prostě nečekal, že Íránci na Hormuz skutečně sáhnou takhle tvrdě. Místo šachů sledujeme spíš improvizaci za pochodu. Kdyby měly USA připravený plán, jejich tisková prohlášení by byla logicky koherentní a nepůsobila by tak bizarně. Spíše než o šachovou partii na šestnácti úrovních jde o nápad, který se v reálu příliš nepovedl.

Může být jedním z cílů tohoto napětí oslabení Evropy jako potenciálního konkurenta, například skrze zdražení energií a zvýšení závislosti na americkém plynu?

Teoreticky si to lze představit, ale osobně bych na tuto kartu nevsadil. Je pravda, že konflikt zvyšuje ceny ropy a plynu, což nás činí závislejší na USA, které nám tyto suroviny mohou nabídnout. Nicméně kroky Američanů v regionu jsou natolik nekonzistentní, že v tom hluboký záměr oslabit spojence nevidím. Pokud existuje nějaká širší úvaha, směřuje spíše k Číně, pro kterou je dovoz energií z této oblasti naprosto podstatný. USA dnes musí sázet na mnohem silovější politiku než v době unipolarity, protože cítí, že jejich „hvězdný moment“ končí a jiné mocnosti si začínají dělat, co chtějí.

Kdo tedy z tohoto globálního chaosu a destabilizace energetických tras vytěží nejvíce?

Jednoznačně Rusko. Pokud krize potrvá měsíce, Rusové získají prostředky na další válčení, které jim vykompenzují ztráty z úvodu roku. Teoreticky může profitovat i Saúdská Arábie, protože má schopnost vyvážet část ropy přes Rudé moře, což není v regionu běžné, a oslabený Írán z ní činí relativně silnějšího hráče. Vydělat může i Izrael, pokud se podaří narušit infrastrukturu íránského jaderného programu, a to nejen technicky, ale i personálně. Státy vyvážející ropu, jako je Norsko, budou také v plusu. Naopak u Indie je to nejasné, sice může profitovat z marží na ruské ropě, ale globální ekonomická krize by pro ni byla devastující.

Mluvíme o tom, že zájmy USA se stále více stáčí jinam, hlavně k Číně. Má v takové situaci NATO jako obranná aliance budoucnost?

Američané se budou muset zabývat Čínou bez ohledu na to, zda bude u moci Donald Trump, Kamala Harrisová nebo J. D. Vance. Tato základní logika je neúprosná a přináší s sebou postupné oslabování amerického zájmu o Evropu. Pro Evropu je to kritické, protože v tento okamžik nejsme schopni rychle nahradit americké kapacity v oblasti zpravodajství, satelitů a technologií. Bez amerických kryptovacích klíčů by byla velká část evropské vojenské komunikace extrémně ztížená. Systémy jsou postaveny na amerických vysílačkách a technologiích. Američané jsou na špici v plánování a poskytují jaderné sdílení. Pokud by odešli, zmizí i síla, kterou přináší americká letecká dominance, kterou nikdo jiný na světě v takovém rozsahu nedisponuje.

Co by se stalo s evropskou bezpečností, kdyby USA kontinent skutečně opustily? Rozpadlo by se NATO na menší regionální spojenectví?

To je zásadní otázka, ale k jejímu zodpovězení nemáme empirická data. Situaci bez přítomnosti USA na kontinentu jsme po roce 1945 nezažili. Podle teorie ofenzivního realismu, jejímž nejvýznamnějším představitelem je John Mearsheimer, se státy nejvíce bojí hrozeb ve vlastním regionu. USA v Evropě fungují jako externí mocnost, která situaci uspořádává tak, aby se sousedé nemuseli bát jeden druhého. Díky nim Němci nemuseli masivně zbrojit a Británie či Francie je nevnímaly jako hrozbu. Bez USA by se Evropa mohla vrátit do stavu před rok 1945, tedy k rozpadu na dílčí celky se sdíleným pohledem na rizika, bez celoevropské kooperace. Alternativní teorie naopak říkají, že globální tlak Číny a USA by mohl Evropu sjednotit. Ale nyní nedokážeme říci, která z těchto dvou perspektiv převáží. Mohli bychom sice vycházet z období před druhou světovou válkou, ale na to se dá namítnout, že s větší ekonomickou provázaností a technologickým progresem už dnes panuje zcela jiná situace.

Není Rusko pro Evropu dostatečně velkou hrozbou, aby ji udrželo jednotnou i bez amerického příspěvku?

Problém je, že Rusko není vnímáno stejně v Estonsku a ve Španělsku. Zatímco v Pobaltí a Polsku je hrozba naprosto evidentní, pro Italy nebo Španěly je Rusko příliš daleko na to, aby kvůli němu drasticky zvyšovali výdaje na obranu. Náš problém s Ruskem spočívá v následujícím: je příliš silné na to, abychom ho ignorovali, ale zároveň příliš slabé na to, aby donutilo třeba jihoevropské státy k maximálnímu úsilí o jeho vyvážení. Bez USA se může stát, že Rusové zaberou kus Estonska a zbytek Evropy na to nebude reagovat jednotně.

V čem dnes spočívá skutečná síla mocnosti? Je to stále území a kontrola obchodních uzlů, jako je třeba Hormuzský průliv, nebo se měřítka změnila?

Geografická poloha pomáhá, ale základem je kvalita populace a lidský kapitál. Vzdělaná společnost, která je schopná inovovat a efektivně organizovat práci, téměř vždy ekonomicky předběhne ty, kteří jen těží z výhodné polohy. To se propisuje i do vojenské efektivity: vysoké HDP na hlavu umožňuje nákup zbraní, ale pokud lidé nejsou zvyklí pracovat s vyspělými nástroji, systém nebude fungovat. Rozhodující je tedy kvalita populace, která vytváří bohatství a v konečném důsledku i vojenskou sílu.

Může Čína v dohledné době vojensky ovládnout svět, nebo alespoň svůj region, včetně Tchaj-wanu?

Ani USA na vrcholu unipolarity nebyly schopny ovládat svět stoprocentně. Čína je kontinentální mocnost a většinu svých kapacit musí vázat na své hranice a přirozené nepřátele v regionu. USA tuto zátěž nemají, protože Kanada ani Mexiko pro ně nejsou hrozbou, což jim umožňuje projekci síly kdekoli na světě. Pokud jde o Tchaj-wan, námořní invaze je extrémně náročná logistická operace. Vyžaduje totální leteckou nadvládu a obrovské množství vyloďovacích plavidel, která jsou snadným cílem. Vzdálenost Tchaj-wanu od pevniny je větší než u vylodění v Normandii a jakákoli chyba v odhadu počasí nebo podcenění protivníka může vést k fatální blamáži, která by pro Čínu dopadla hůř, než jak dopadli Rusové na Ukrajině.

Jaký očekáváte vývoj ve válce na Ukrajině?

Nacházíme se v dlouhé opotřebovávací válce. Hlavní překážkou jednání jsou nyní teritoriální požadavky. Putin pravděpodobně neakceptuje nic menšího než zisk celé Doněcké oblasti. Pokud by Rusové v horizontu roku dobyli Slavjansk a Kramatorsk, padla by největší překážka pro uzavření příměří, které bude pravděpodobně připomínat korejský scénář s demilitarizovanou zónou. Rusko má momentálně dílčí vojenskou iniciativu, a pokud bude současné tempo pokračovat, do konce roku může získat další tisíce kilometrů čtverečních území. Pro Ukrajinu je situace složitá i ekonomicky, protože Rusko na současné krizi začíná díky cenám surovin vydělávat, což mu umožní válku dále financovat.