Co tedy bude, jestli padne několik zemí eurozóny. Euro to může přežít

Politická otázka

Podle předpovědí Evropské komise dosáhne veřejný dluh zemí eurozóny letos více než 84 procent jejich HDP. Za nebezpečný se přitom obvykle považuje už rostoucí dluh ve výši 40 procent HDP. A dluhy zemí eurozóny zatím rostou skokově.

Bankrot Řecka byl letos odvrácen jen obří půjčkou ve výši 110 miliard eur od ostatních zemí eurozóny a Mezinárodního měnového fondu. Řecko tím získalo pouze oddechový čas. Program drastických úspor vede jen k tomu, že se dále zadlužuje pomaleji. Jak dluh snížit, nikdo neví. Půjčka Řecku a posléze vytvoření evropského fondu na pomoc dalším předluženým zemím ve výši 750 miliard eur byly zdůvodněny tím, že jejich krach by ohrozil euro. "V nejvážnější krizi eurozóny za 11 let její existence je v sázce budoucnost Evropy," prohlásila německá kancléřka Angela Merkelová před hlasováním o pomoci Řecku.

Ve skutečnosti byl ale ohrožen jen evropský politický projekt. Už tvůrci konceptu evropské integrace uvažovali tak, že postupným ekonomickým sbližováním jednotlivých zemí vznikne politická unie a nakonec evropský superstát. Nejde to ale říci veřejně, protože by to voliči odmítli.

Většina zemí nyní nechce společné ministerstvo financí, které by určovalo rozpočty jednotlivých členských států a přerozdělovalo těm zaostalejším peníze bohatších. Podobné návrhy přitom existují. Jsou skryty v evropském ptydepe letošních návrhů Evropské komise na posuzování národních rozpočtů a sledování hospodářských nerovnováh uvnitř Evropské unie i ve strategii Evropa 2020. Jenže Němci se bojí, že by museli za Evropu platit, a ostatní zase, že by je Německo ve spolupráci s Francií ovládlo.

Evropští politici trvají na stávající podobě eurozóny a snaží se současnou dluhovou krizi řešit typicky evropským způsobem - nějak se protlouct za pomoci polovičatých opatření, říká viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl.

Odchod je příliš drahý

Z eurozóny by mohly vystoupit některé hospodářsky slabší předlužené státy jako Řecko, Portugalsko či Španělsko. Zavedly by vlastní měnu s nižší hodnotou než euro, zlevnily tak svůj vývoz a posílily své ekonomiky. Prostřednictvím inflace by pak snížily své zadlužení. Před tím by ovšem musely vyhlásit alespoň částečný bankrot. Jinak by jejich závazky v eurech dále narostly. Alternativou by bylo, kdyby Evropská centrální banka sama spustila inflaci eura. Tomu ale brání Německo, které chce euro silné jako kdysi svou marku.

Opuštění eura by navíc pro slabší státy znamenalo obrovské náklady a dočasný pád do hluboké krize, ukázal ve své studii z roku 2007 americký ekonom Barry Eichengreen (ano, teoretičtí ekonomové uvažují o rozpadu eurozóny už léta). A jak zjistil známý ekonom Alberto Alesina z Harvardovy univerzity, i tyto slabší státy už do eura dost investovaly. Přijetí eura je totiž donutilo ke strukturálním reformám a dokonce mělo vliv i na zmírnění růstu mezd.

Další možností je, že by eurozónu opustilo Německo nebo si udělalo své vlastní silné euro. I to je ale dost nepravděpodobné. Alespoň z ekonomického hlediska, protože euro momentálně německému hospodářství vyhovuje. Nová měna, silnější než stávající euro, by poškodila německý vývoz.

Každý sám za sebe

Co tedy zbývá? Je jasné, že dříve nebo později dojdou peníze na záchranu některého z předlužených států. Krach se pak může odehrát i uvnitř eurozóny. Ostatně, evropští politici od Angely Merkelové po slovenskou premiérku Ivetu Radičovu už teď mluví o tom, že problémy s dluhy by měly pocítit i banky, které státům půjčovaly. Není to nic jiného než nesplacení části půjčených peněz dlužníkem. Vlastně bankrot.

Veřejným tajemstvím je, že když krachujícímu státu ostatní země eurozóny odmítnou pomoci, nic se nestane. "Není přitom problém mít společnou měnu. Každý stát bude ze svého dluhu platit jiné úroky. S tím se dá žít a není to problém," tvrdí česko-americký ekonom Jan Švejnar, člen vládního NERV.