Vteřinový manažer radí: Krást bylo normální. A co dnes?

Díl šestý: Krást bylo normální. A co dnes?

Jan Kraus v rádiu každý den pranýřuje českou morálku se všemi jejími negativními odstíny. Bohužel, právem.

Známé heslo minulého režimu – kdo nekrade, okrádá svoji rodinu, bylo a je v české společnosti zakořeněno tak hluboko, až je to k nevíře.

Vedení velké chemické firmy řešilo, jak se s tím popasuje. Kradli všichni nebo tedy skoro všichni, protože mýdel a firemních ručníků měli zaměstnanci plné sklepy a chalupy. Fabrika byla plná historek o létajících pneumatikách přes plot, různých náhradních dílech ujíždějících mezi sudy s produkty atd. Lidská vynalézavost neznala mezí. Krást bylo normální.

Vedení přijalo opatření, že kdo bude na vrátnici přistižen s věcí, která mu nepatří, tak bude propuštěn. Snadná formulace. Ale hůře proveditelná. Areál byl obrovský. Mnoho železničních vagonů, nákladních a osobních aut denně opouštělo brány závodu. Nutit ostrahu do náhodných osobních prohlídek tisíců zaměstnanců na čtyřech směnách také nebylo jednoduché. A k tomu se skoro všichni znali…

A pak se to stalo! Ostrahou byl zadržen vrchní mistr významného provozu. V tašce měl pilu. Vedení společnosti se k tomu muselo postavit. Na jedné straně byly názory – pracuje tady 20 let, něco pro fabriku udělal, jeho provozní vědomosti jsou nenahraditelné, kdo to bude místo něho dělat, už takhle máme nedostatek mistrů, promineme mu to, má tři roky do důchodu. Oponenti argumentovali – co jsme řekli, musí platit, je čas začít ukazovat, co je pro nás nepřijatelné, není jiná možnost, jak se pokusit měnit firemní kulturu.

Druhý den byl vrchní mistr propuštěn. Selhal. Selhal jako manažer, jako zaměstnanec, jako člověk. Jak se v jeho hlavě zrodilo rozhodnutí něco odnést? Uvědomoval si, co dělá? Registroval možná rizika? Domýšlel následek svého konání? Bylo to rozhodnutí okamžiku či to byl standard? Kdo ví?

Snad se jeho propuštěním něco změní, snad zaměstnanci pochopí, že se hranice "normálu" posouvají. Snad.