Jak vyčerpaní manažeři hledají smysl života? I putováním nazí v poušti

Poušť je odpradávna mystickým místem zastavení. Dnes se do ní vydávají i manažeři, kteří mají pocit, že je jejich práce pohltila a kteří hledají smysl života.

Do pouště se vydal i Martin Hausenblas, (38 let), majitel firmy Adler v Ústí nad Labem, která nabízí reklamní textil. Bylo to v době, kdy byl na životní křižovatce. Měl za sebou vybudování úspěšné firmy exportující reklamní textil do světa. Jenže mu to přestalo stačit. Odjel se skupinou podobně naladěných lidí do pouště. Co udělá s moderním mužem spaní pod hvězdami, několikadenní samota, hlad a nekonečný prostor Sahary?

HN: Firmu Adler jste vybudoval od píky. Co vás vedlo k tomu, že jste se vydal objevovat sám sebe do pouště?
U manažerů se pořád měří jejich kompetence. To znamená, jak umí efektivně budovat a řídit firmu. Jak umí stavět tu zeď, aby byla rovně a moc se při tom nenadřeli. To jsou ty technické věci, které se dají snadno měřit. Nikdo ale neřeší to, jestli jsou spokojení v životě. Jaké mají starosti a proč nemohou spát. Tyto věci jsou v manažerském životě jakoby pod čarou. Myslím si ale, že tohle je naprosto stěžejní pro to, aby byl člověk naplněný. Práce sama o sobě není cíl. Smyslem života není práce, ale žít šťastný život. Problém je ale v tom, že se tak intenzivně zaměříme na stavění té zdi, že si nakonec přestaneme uvědomovat, proč ji vůbec stavíme. Zapomeneme na své poslání. To jsou fatální věci, protože po dlouhé době můžeme zjistit, že stavíme na špatném místě, a zeď je skoro hotová. Často žije manažer v takovém polospánku.

HN: K vnitřní změně většinou člověka přinutí nějaká krize, vyhoření z přepracování, nemoc, rozpad rodiny… Co do Sahary přivedlo vás?
Jednu dobu jsem tak tvrdě pracoval, že když jsme ve firmě budovali informační systémy, tak jsem každý týden jezdil z Ústí nad Labem do Přerova. A protože jsem tam neměl co dělat, tak jsem zase pracoval od rána do večera. Jednou, když jsem jel autem zpátky, tak jsem se málem zabil. To byl okamžik, kdy jsem se zastavil a bylo to něco, co mě probudilo. V tu chvíli jsem se rozhodl změnit kurz. 

HN: Našel jste ten nový kurz v poušti?
Člověk se musí sebrat a odejít do samoty a být sám se sebou. A pokud možno - dlouho. V poušti jsem strávil čtrnáct dnů. Kdybych měl slovy popsat, co člověku přinese poušť, tak bych tam nemusel jezdit a mohl bych si o tom číst knihy a články. Nestačí říci, děkuji za informaci, protože v poušti se neučí váš rozum. V poušti se učí celý váš systém a ten prožitek je nesmírně důležitý.

HN: V poušti jste byl před dvěma lety, kdy jste rozhodl vyvázat z role generálního ředitele do pozice akcionáře. To není lehké rozhodnutí, vždyť vám bylo 36…
Potřeboval jsem odstup a vzdálit se. Nejel jsem hned do pouště, ale nejdříve jsem odjel na studijní cestu do Austrálie. Tam jsem se jakoby uvolnil ze zajetí své firmy. Pak jsem se vrátil zpátky a sžíval se s rolí akcionáře. Jenže jsem najednou zjistil, že nemám žádný smysl života. Ztratil jsem to, na co jsem dlouhou dobu poutal pozornost. A firma mě už nepotřebovala, naopak jsem ji svými intervencemi poškozoval.

HN: Jak probíhala cesta pouští?
Měli jsme s sebou náklaďák, kde bylo jídlo a každý tam měl karimatku a spacák, protože jsme spali na písku. Poušť je ideální místo pro samotu. Poušť je chudá na vjemy a nesmírně rozlehlá. Ráno jsme vstali v šest hodin a šli jsme si sednout na dunu a meditovali jsme a dívali jsme se na východ slunce nad pouští, což je úžasný pohled. To byl začátek toho dne. Pak jsme se nasnídali a pak nám dal mentor Charles kompas a řekl – tak dnes je kurz třeba 115 stupňů a každý šel sám pouští patnáct kilometrů. A večer se člověk setkal s dalšími lidmi.

HN: Nacházel jste večer oporu v kruhu podobných poutníků?
Sdíleli jsme zážitky a byli tam dva koučové Tereza Kalinová a Charles Kunow, kterého místní považují za beduína, přestože je to německý kouč a podnikatel. Jezdí na Saharu už patnáct let. Tereza a Charles koučovali skupinu. Byli tam od toho, aby člověk nebyl na intenzivní zážitky, které se tam otevírají, sám. Otevřou se zranění, která člověk v sobě nosí. Všechno jde ven. Já jsem po třech dnech prožíval absolutní nervy jen proto, že jsem nevěděl, co mám dělat. Nebyl jsem zvyklý být sám se sebou. Vždy jsem utíkal do práce, k internetu, televizi. Hlavně, abych nebyl sám se sebou. Pak mi došlo, že jsem se neměl rád, že jsem se nepřijal jako člověk. Proto jsem se cítil špatně. To probíhalo několik dní. A najednou Charles řekl - příště se potkáme za tři dny, budete trávit čas v absolutní samotě. Vzali jsme si jen hodně vody a on zmizel i s kamionem pro zásoby.

HN: Vyprávěl jste mi, že jste pouští občas putoval i nahý. Jaký je to zážitek?
Cítil jsem stud, když jsem byl nahý, a bál jsem se, aby mě nikdo neviděl. Pak jsem se na to vykašlal a svlékl jsem se. Charles nám na začátku říkal - poušť je velká a může z vás sejmout a odebrat vám to, co dávno nepotřebujete. Poušť vás pohltí, rozdrtí, ale vrátí vás v úplně jiné kvalitě. Část cesty jsem šel nahý, ale ne dlouho, musel jsem se po určité době zahalit, abych se nespálil. Ale zažil jsem osvobození. Tenhle zážitek mi pomohl přijmout svoje tělo a sám sebe.

HN: Jak se to pak projeví v životě?
Když nastane nějaká typická situace, ve které se člověk chová naučeným způsobem, tak se najednou chová jinak. Člověk se změní hluboko vevnitř, ve své podstatě. Pro mě bylo například úžasné zjištění, že hlad se nezvětšuje, že je pořád stejný. Největší změna ale nastala v tom, že dříve jsem vždy dosáhl toho, co si vytyčilo moje ego. A v poušti jsem si řekl, že dojdu na jednu horu. Jenže před tím nám Charles řekl, že když se nám bude chtít jít doleva, můžeme doprava. Když se nám bude chtít dopředu, klidně si můžeme sednout. Doslova řekl, dejte si svobodu dělat něco jiného, než co běžně v životě děláte.

HN: V Oshových dynamických meditacích je stejné cvičení. Člověk „blázní“, aby vypnul svého autopilota a odložil naučené role. Bylo to podobné? Jistá míra nepředvídatelnosti je vlastně schopnost být ve střehu k výzvám života…
Ano, to je hlavní důvod. Jestliže člověk jede na autopilota, tak má jen málo možností, jak reagovat vědomě na svůj život. Na každém kroku se musíme rozhodovat. Pokud máme větší svobodu, máme lepší předpoklady řešit situaci lépe.