EKONOM: Tři ekonomické scénáře pro Česko a pro Evropu v roce 2012

Letenská 15, Praha, sídlo českého ministra financí. V sousedství původní klášter bosých karmelitánek, později anglických panen, který ministerstvo financí odkoupilo v roce 1921. A opodál v Josefské bar Blue Light, kam na drinky chodí i poslanci.

V roce 2012 to tak asi zůstane. Evropa ale bude hrát o to, zda se všichni nesestěhují jinam. Tedy bez těch na mol ve zmíněném baru. Nabízí se berlínská Wilhelmstrasse 97, kde sídlí německé ministerstvo financí. Blízko jsou kanceláře Sony, divadlo pro 1800 lidí – až se tam přestěhují Češi (první asi půjdou Slováci, kteří jsou v euro klubu), mohou zajít do blízké pivní zahrady.

Ale popořadě. Můžeme diskutovat o tom, zda české HDP v roce 2012 poroste/poklesne o X či Y procent. Chceme-li ale znát osud české ekonomiky, je třeba mluvit o krizových scénářích eurozóny. Jde totiž o budoucnost kontinentu.

Tři scénáře pro Evropu a Česko

Primárně jde o země platící eurem. Ale tak jako tak se to týká celé Evropy. Mám v hlavě tři scénáře vývoje evropské dluhové krize.

(1) Scénář „status quo“ by znamenal, že problém s dluhy se budou zase znovu „řešit“ novými dluhy. Důsledky si asi domyslíte… Čekala by nás ztracená dekáda. Ať by v Letenské 15 vymýšleli sebelepší protikrizová opatření, recesi bychom se nevyhnuli ani v Česku. 

(2) Klíčem k druhému scénáři, k vizi Spojených států evropských, je společné euroministerstvo eurofinancí, společná europokladna a eurodluhopisy. Proti těm je ale zatím Německo, proto má tento scénář dvě možné varianty vývoje v závislosti na tom, zda Němci změní názor, nebo nezmění. Pokud ano, pak se půjde jedním slovem k federalizaci. V lepším případě vzniknou Spojené státy evropské. Anebo Svaz evropských republik, tedy něco autoritativnějšího a centralizovanějšího.

Z Berlína budou řízeny daně i hlavní výdaje. Za národní sněmovny rozhodne úředník. Nejdříve za eurozónu, postupem času třeba i za celou EU. Proto tedy Wilhelmstrasse 97. A jak do toho zapadá Česko? V Berlíně by se pro Čechy postavily kanceláře, kde by pracovali jako úředníci, aby se jakoby neřeklo. Byli by ovšem bez větších reálných pravomocí. Pokud však Německo názor nezmění a bude nadále proti eurodluhopisům, pak tento scénář padá. 

(3) Třetí vize je rozpad eurozóny. Ten může mít dvě podoby: Pryč půjde silný člen, tedy Německo, nebo ti slabší, Řecko, Portugalsko… Historie měnových unií říká, že první nejčastěji odcházela nejsilnější země. Německo by ovšem riskovalo drsné posílení své nové měny (asi marky), což by zbrzdilo export a i jemu by hrozila hlubší recese.

Navíc by byla nutná pomoc německým bankám, neboť by se jim prudce znehodnotila zahraniční aktiva. A pak, kdo by chtěl zůstat v klubu s Řeckem? Tahle volba by neměla vítěze. Pokud by odešli slabší, pomohlo by jim to. Jejich podniky by dostaly povzbuzující kopanec v podobě slabšího kursu a výhodnějšího exportu. Nejprve by si ale prošli finanční krizí, asi podobnou jako v Argentině. Její měna, peso, byla po dobu deseti let, do počátku roku 2002, pevně navázána na dolar. Podobně, deset let je Řecko navázáno na euro.