Rozdělení eurozóny by nový růst nepřineslo, varuje profesor ekonomie

Nouriel Roubini a Arnab Das ve Financial Times navrhují, aby se členové eurozóny rozešli. Současná politika podle nich nebude fungovat a jediným řešením je tak rozpad eurozóny, který některým zemím umožní oslabení jejich nově vytvořené měny.

Podle těchto ekonomů by mělo eurozónu opustit konkrétně Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko. Byl by zaveden systém pevných či řízených kurzů, který by bránila ECB.

více k tématu

Monti: Nebojím se šíření problémů Španělska. Kořeny krize ale sahají k porušování pravidel „rodiči eurozóny“ – čtěte ZDE

Eurozóna navyšuje limit pro záchranné úvěry na 700 mld. EUR, kapacitu eurovalu až na 800 mld. EUR. Rakouská ministryně neudržela jazyk za zuby – čtěte ZDE

Sazbami k bublině nejen realit: Eurozóna musí vyvažovat monetární politiku dodatečnými nástroji – čtěte ZDE

Tento systém by fungoval během přechodného období, po něm by všechny centrální banky zavedly inflační cíle tak, aby se nerozběhl proces devalvace zaměřené na získání konkurenční výhody. Smlouvy uzavřené v rámci domácího práva budou denominované v domácí měně a zbylé kontrakty budou denominované v eurech.

Je dobré, že na stole leží návrh, který se zabývá detaily procesu rozpadu eurozóny a zároveň uznává jeho složitost. Představené argumenty jsou dobré, stále ale nejsem přesvědčen, že by tento postup byl dobrým řešením.

Nevěřím tomu, že by jednorázový posun v měnových kurzech stačil na vytvoření dostatečného růstu. K tomu můžeme přidat „lacinou“ kritiku na téma potřeby rozpracování dalších detailů.

Eurozóna není systémem pevných kurzů

Jádro logiky zmíněného návrhu tvoří předpoklad, že v eurozóně panuje fundamentální nesoulad v tom, jak jsou nastaveny ceny. Některé země ztratily konkurenceschopnost a jejich relativní ceny je třeba vrátit zpět tak, aby dosáhly vnější rovnováhy.

Jde o standardní argument týkající se nestability pevných kurzů. Eurozóna ale není systémem pevných kurzů, v němž má každá centrální banka nezávislou politiku. Jde o skupinu zemí, které mají společnou měnu. Inflaci v jednotlivých zemích je tak nutno vnímat z mikroekonomického hlediska.

Oslabení měny by ale posunulo všechny domácí ceny stejným směrem. Nemám dokonalou odpověď na to, zda jde o optimální řešení, nesouhlasím však s tím, že všechny ceny a mzdy v Řecku, Španělsku či Portugalsku leží příliš vysoko.