Proč se Evropané neradi stěhují za prací? Musí příliš bojovat s úředním šimlem

Je to už známá věc: Američané se za prací stěhují daleko více než občané Evropské unie. Jako nejčastější důvod se uvádí jazyková různorodost, v Evropě tradičně velká (EU má 23 oficiálních jazyků).

I v rámci Kanady je mobilita pracovních sil daleko větší než mezi frankofonním Quebecem a anglofonním zbytkem země.

Podle studie Nicoly Fuchs-Schündeln z Univezity ve Frankfurtu a Kevina Bartze z Harvardu jazykové hranice předpovídají překážky při stěhování daleko lépe než hranice státní.

Na to lze namítnout, že naučit se cizí jazyk není takový problém. Důkazem jsou třeba středoevropané v čele s Čechy a Poláky pověstnými jazykovou přičinlivostí. S úplným otevřením pracovního trhu pro občany osmi nových členských zemí EU loni v květnu se značně zjednodušil proces najímání pracovníků v sousedním Německu, prakticky jediném motoru růstu eurozóny.

Češi nemají potřebu odcházet do Německa

Přesto se nepodařilo naplnit očekávání řady německých podniků a zaplnit fatální nedostatek kvalifikovaných pracovníků ve výrobě. Zájem o práci projevili lidé hlásící se do málo kvalifikovaných pozic. "Dostáváme řadu životopisů na pomocná pracovní místa. Ale na kvalifikované pozice je jich opravdu jen velmi málo," tvrdí jeden ze zaměstnavatelů. "Situace na pracovním trhu v Česku je dobrá, takže lidé nemají potřebu opustit zemi," komentuje situaci výkonný člen představenstva Česko-německé obchodní a průmyslové komory Bernard Bauer.

Podle dostupných statistik německého úřadu práce našlo v Německu práci od května 2011 do konce letošního ledna 63 tisíc lidí z nových zemí EU. Čísla za jednotlivé země jsou dostupná pouze do září 2011. Za uvedených pět měsíců přibylo v Německu jen něco přes 4 100 Čechů. Většina z nich přitom přes hranice denně dojíždí a stěhování neplánují.

 

Z domu na hypotéku se stěhuje těžce

Překážky migrace se objevují v dalších formách, které v různých zemích eurozóny hrají různě důležitou roli. Pro uchazeče o práci z nových členských zemí byl od roku 2004 největší pobídkou mnohonásobně vyšší příjem v porovnání s domovinou. Jenže platové rozdíly v rámci eurozóny jsou mnohem menší. Motivaci ke stěhování snižují i výhodné balíčky odstupného a štědrá podpora v nezaměstnanosti. Vlády na periferii eurozóny se snaží systém vyplácení podpor změnit, ale naráží na tvrdý odpor odborů.

Dalším zádrhelem při migraci za prací mohou být podmínky na realitním trhu. Nejde jen o nemožnost odstěhovat se z na hypotéku pořízeného bytu či domu, který mezitím ztratil polovinu hodnoty. Odrazovat mohou i transakční náklady. Statistiky OECD ukazují, že náklady na prodej/koupi domu v Řecku, Itálii a Španělsku činí 10-15 % hodnoty nemovitosti. Ve Spojených státech je to zhruba 5 %. Řada zemí svým občanům navíc dopřává dotované komunální bydlení, s nímž se leckdo jen nerad loučí. Španělsko v rámci posledního úsporného balíčku subvence na bydlení výrazně omezilo, ale rozpočtové problémy mohou pro vládu zvýšit atraktivnost daně z nemovitosti, která by mohla likviditu na realitním trhu opět spíš omezit.

 

Problémy s rozdílnými penzijními systémy

V boji za větší mobilitu má zatím velké zásluhy Evropská komise, která dnes a denně volá po větší propustnosti trhů a harmonizaci sociálního a pracovně-právního zákonodárství. Úřední šiml ale stěhování stále dost komplikuje, třeba když přijde řeč na penzijní systémy. Se změnou země pobytu mohou pracovníci přijít o část zasloužených důchodových benefitů nebo o možnost nechat si odpracované roky započítávat do schémat v mateřském státě. Nejednotně aplikované zdanění důchodů zase pro mnoho potenciálních migrantů znamená riziko dvojího zdanění. Nedávno Komise vyzvala k možnosti „vyvážení“ národních příspěvků v nezaměstnanosti, aby odstěhovavší se lidé měli méně starostí při hledání práce v jiné zemi.

Další bariérou jsou profesní požadavky na kvalifikaci. Podle unijní legislativy by mělo získání kvalifikace v jedné zemi automatický znamenat způsobilost pro vykonávání povolání ve všech ostatních členských státech. V praxi je pro uznání třeba proplést se pavučinou lokálních regulí a vyhlášek. Proč například německá auditorská komora neuznává mezinárodní zkoušku ACCA platnou všude po světě? Jen na sedm z osmi set profesí, které rozlišuje Komise, lze podle OECD automatické uznání v EU skutečně aplikovat. V roce 2011 Komise navrhla tzv. profesní kartu, která by obsahovala všechny relevantní údaje o svém nositeli. Zatím s ní příliš nepokročila.

Na překážky lze narazit i ve veřejném sektoru. Některé pozice jsou občanům cizí státní příslušnosti stále zapovězeny, a to i mimo „citlivé“ rezorty typu obrany a bezpečnosti. V roce 2005 tak v Británii působilo jen 2,5 % učitelů-cizinců, což je ale stále mnoho v porovnání s Portugalskem (0,7 %), Řeckem (0,4 %) nebo Itálií (příliš malý počet na zaznamenání). Změnit situaci nebude lehké, navzdory růstu poptávky po vzdělání v němčině v periferních ekonomikách eurozóny.

 

Evropané nebudou při stěhování za prací nikdy tak volní jako Američané. Mezeru však lze zmenšit a měnová unie k tomu bude stále více tlačit. Hlavním dějištěm strukturálních reforem je dnes sice středomořské křídlo, ale i jádro eurozóny může občanům EU mnohé usnadnit.

Autor: Václav Trejbal, Patria Online

(Zdroj: The Economist, iDnes, ČTK)