O tom, v jaké fázi se právě nachází čínská ekonomika a jaká bude její budoucnost, se diskutuje prakticky po každém publikovaném makroekonomickém statistickém údaji. Do této debaty se nyní zapojil i pekingský reportér Wall Street Journalu Bob Davis. Ve své analýze se snaží vysvětlit, proč si myslí, že Čínu zářná budoucnost nečeká:  

Od roku 2011 pracuji v Pekingu pro WSJ. V Číně jsem tedy byl ve chvíli, kdy se stala největší obchodní velmocí na světě, i když se ve velikosti ekonomiky dostala na druhé místo na světě. Ekonomové tvrdí, že je pouze otázkou času, kdy se posune na pozici nejvyšší. Já nyní Čínu opouštím, můj dojem týkající se její ekonomické budoucnosti je ale pesimistický.

Když jsem zde začínal, růst HDP dosahoval úrovně 10 procent a stejně tak tomu bylo téměř 30 let předtím. V moderní historii nic podobného nenajdeme. Nyní se ale tempo růstu snižuje na 7 procent. Zahraniční ekonomové varují, že oficiální čísla jsou nepřesná a ukazují pouze směr, kterým se ekonomika pohybuje. A ten se jednoznačně otáčí dolů. Otázka je, jak moc a jak rychle. 

Mé vlastní zkušenosti naznačují, že čínský ekonomický zázrak je u konce. Jasně se ukazuje, jak moc dosavadní úspěchy závisely na realitní bublině a výdajích provázaných s korupcí. Jeřáby na stavbách nemusí být nutně jen ukázkou rozvoje. Mohou také ukazovat, že nastalo šílenství. Většina čínských měst, která jsem navštívil, je obklopena prázdnými domy, které jsou ve tmě vidět jen díky mihotavým světlům na střechách.

Periferie měst jako po výbuchu neutronové bomby

Patrné je to zejména u takzvaných měst třetí a čtvrté kategorie, jejichž populace dosahuje půl milionu až několika milionů obyvatel. Ta jsou jen výjimečně navštěvována lidmi ze západu, tvoří ale 70 % realitního trhu. Pohled na jejich periferii vyvolává pocit, že tu explodovala neutronová bomba, která neponičila domy, ale eliminovala všechen život. 

Asi 300 mil na jih od Pekingu leží Handan, který je dobrou ukázkou toho, jak moc se situace vymkla kontrole. Jeden z investorů tak ve strachu z toho, že místní developer nebude schopen splácet své závazky, hrozil spácháním dramatické sebevraždy. Zástupci města se setkali s více hrozbami tohoto typu a reagovali varováním, že skoky ze střech domů jsou nezákonné.

Celá bublina se začala tvořit na konci devadesátých let, kdy vláda lidem konečně dovolila vlastnit domy. Ekonomika začala prudce růst, lidé vkládali své úspory do nemovitostí a boomem začala procházet i odvětví jako výroba oceli, skla či domácí elektroniky. Letos v létě ale MMF poukázal na to, že během posledních 50 let došlo k tak rychlému růstu dluhu jako v Číně jen ve čtyřech zemích: Brazílii, Irsku, Španělsku a Švédsku. Ve všech nastala do tří let od prudkého nárůstu dluhu krize. 

Čínu vytáhly z chudoby exporty, tuto strategii v minulosti použilo například i Japonsko a Jižní Korea. Čína je ale obrovskou zemí a to její možnosti omezuje. K velkému zvýšení exportů do USA či Evropy už dojít nemůže. Hovoří se o inovacích, které jsou mantrou každé vyspělé ekonomiky.

A zde je Čína znevýhodněna, protože vyspělé ekonomiky podporují svobodu myšlenek. Když se čínských studentů ptám na jejich plány, jen málo z nich se chce stát podnikateli. A to hovoříme o ekonomice, jejíž potenciál by měl být obrovský.

Jeden student, jehož rodiče vybudovali dvě úspěšné firmy, mi řekl, že nechce jít v jejich stopách. A dokonce to nechtějí ani rodiče. Pro něj je prý lepší, když bude pracovat ve státní správě. Pokud půjde vše dobře, mohl by se dokonce dostat do pozice, kde bude moci podpořit jejich rodinné firmy. 

Může současná vládní strategie ekonomiku uchránit od dalšího zpomalení? Možná, ale jde o standardní recept reformátorů spoléhající se na změny ve finančním systému, které by měly podpořit rizikové investice. Navíc by mělo dojít k rozbití monopolů a posílení pozice soukromých podniků a domácí spotřeby.

I samotná vláda má ale problémy s prosazením své vůle. Dochází tak například k tomu, že s velkou pompou ničí ocelárny v provincii Hebei jako důkaz toho, že se snaží o snížení nadprodukce oceli. To ovšem pouze proto, aby se pak ukázalo, že zničené továrny už byly dávno mimo provoz a celkovou produkci jejich likvidace neovlivní. Zdá se, že Čína může být zemí zapadajícího slunce.