Zmrazené vajíčko může být ideálním dárkem otce k promoci jeho dcery

Křik prvního českého dítěte narozeného ze "zkumavky" se rozezněl porodním sálem před více než dvaatřiceti lety. Chlapec přišel na svět díky práci týmu profesora Ladislava Pilky z brněnské Fakultní nemocnice na Obilním trhu. Ten stál u počátků asistované reprodukce v Česku. Na podzim zesnulý vědecký otec dětí "ze zkumavky" vychoval a inspiroval celou řadu svých následovníků. Mezi ně patří i doktorské a životní duo manželů Jana a Kateřiny Veselých.

V ambulancích jejich soukromého brněnského sanatoria Repromeda pomáhají neplodným párům bezmála patnáct let. Díky jejich přičinění se už narodilo na 2200 dětí. Repromeda se stala první klinikou ve střední a východní Evropě, která úspěšně zavedla metodu transferu geneticky testovaných embryí. Metoda preimplantační genetické diagnostiky (PGD) má zaručit přenos pouze zdravého zárodku do dělohy matky. První dvě děti, které se narodily po metodě PGD v roce 2001, byly potomky jejich kolegů lékařů. K transferu embryí došlo již na půdě jejich soukromého sanatoria.

Privátní praxi zakládali ve třech, dnes je jim s šedesátkou zaměstnanců na klinice těsno. Plánují přestěhování do nových prostor i větší propojení high-tech metod asistované reprodukce s východní medicínou. Nedávnou nabídku prodat firmu rezolutně odmítli. "Plánujeme významné investice do vybavení a rozšíření laboratoří, zejména té genetické. Přestože už v současné době máme vybavení srovnatelné s těmi nejlepšími laboratořemi, dokoupením dalších přístrojů na metody nové generace získáme další náskok. Za sumu, kterou chceme proinvestovat, bychom si místo dalšího "laboratorního" maserati mohli pořídit přímo letadlo," říká Kateřina Veselá.

Než jste začali podnikat, strávili jste více než deset let v centru reprodukční medicíny na brněnském Obilním trhu. Co hrálo roli v tom, že jste se pustili do vlastního byznysu?

Jan Veselý: Naše centrum se od roku 1995 připravovalo na novou revoluční metodu preimplantační genetické diagnostiky. Učili jsme se na myších embryích a společně s genetiky jsme se snažili najít cestu k tomu, abychom byli schopni v embryu rozeznat dědičné vady. Metoda preimplantační genetické diagnostiky (PGD) tehdy připadala vedení nemocnice asi příliš kosmická. Nevěřili, že jsme schopni z oplozeného vajíčka odebrat titěrné množství DNA, otestovat ho a určit, zda dítě narozené z tohoto zárodku bude zdravé, nebo zatížené dědičným onemocněním. My jsme však věřili, že jde o cestu, kterou se má reprodukční medicína vydat. Tehdy jsme pochopili, že nemá smysl zůstávat někde, kde nemůžete dělat to, v co věříte.

Vnímali jste to jako velký risk?

Kateřina Veselá: Rozhodně. Oba dva jsme byli bez příjmu ze stabilního zaměstnání, dceru měli v první třídě a budovali kliniku. Neměli jsme žádnou jistotu, že to vyjde. Chvíli jsme dokonce přemýšleli, že by jeden z nás šel pracovat pro farmaceutickou firmu. Z myšlenky sešlo v momentě, kdy jsme si uvědomili, že bychom to jeden bez druhého nedokázali.

Kolik jste do kliniky zpočátku investovali?

KV: Jen přístrojový základ nás stál přes pět milionů korun a museli jsme ještě zrekonstruovat a zařídit prostor sanatoria. Celkové náklady přestavby se vešly do deseti milionů korun. Kdybychom kliniku zakládali dnes, potřebovali bychom více než pětkrát tolik. Technologie šly hodně dopředu a vybavení je mnohonásobně dražší. V laboratořích nám dnes "parkuje" řada analyzátorů v hodnotě maserati a ferrari. 

Vyskytly se po otevření nějaké překážky?

KV: Poměrně zásadní překážkou bylo, že jsme v prvních třech letech našeho fungování pracovali bez smlouvy se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou (VZP). Přestože jsme měli příslib, že smlouvu mít budeme, realita byla jiná. S ohledem na to, že majorita našich klientů byla a stále i je pojištěna u VZP, to bylo tvrdé. Riskli jsme to i bez VZP a věřili, že až uvidí výsledky naší metody, partnerství uzavřeme.

Provoz sanatoria jsme nějakou dobu táhli z vlastních úspor, poměrně brzy jsme ale viděli výsledky naší snahy. Rok po otevření se na manželovy narozeniny narodilo první dítě, kterému jsme na svět dopomohli v naší embryologické laboratoři. To byl signál, že jsme se vydali tím správným směrem. Technologie i metody reprodukční medicíny jdou nicméně hodně rychle dopředu. Neustále sledujeme nové vědecké poznatky z oboru a jako jedni z prvních v Evropě i ve světě je zavádíme do praxe.

Nedávno schválil britský parlament návrh zákona, který umožní rození dětí stvořených ze tří lidí. Dítě bude mít DNA jednoho muže a dvou žen. Jen jedna z nich však bude matkou dítěte. Jak hodnotíte tento směr medicíny?

KV: Jde o jedno z možných řešení případů, kdy matka přenáší na plod mitochondriální chorobu. Tyto choroby jsou velmi vzácné a současně zpravidla velmi vážné. Na rozdíl od drtivé většiny dědičných onemocnění se chyba nenachází v DNA jádra buňky, ale v DNA mitochondrií, které jsou rozptýleny v cytoplazmě. (Mitochondrie jsou tzv. energetické generátory metabolismu buněk - poznámka redakce). U nás jsme schopni řadu takových případů řešit pomocí PGD, tak jako u ostatních dědičných chorob. Při zmíněné metodě se postupuje ale jinak - z vajíčka biologické matky se odebere část cytoplazmy, ve které se "nemocné" mitochondrie nacházejí, a vpraví se tam zpět část cytoplazmy z vajíčka zdravé dárkyně. Spolu s touto cytoplazmou se tam dostanou i zdravé mitochondrie. Není to tedy tak, že by dítě mělo DNA rovným dílem od biologické matky a dárkyně. Veškeré vlastnosti a znaky se dědí po biologických rodičích klasickou jadernou dědičností, jen se přidají zdravé mitochondrie od dárkyně, aby dítě nebylo nemocné. Když dostanete krevní transfuzi nebo transplantovanou ledvinu, také se z vás automaticky nestane geneticky jiná bytost.

V čem je činnost vaší kliniky unikátní?

KV: Jednak v tom, že jsme rodinnou firmou. Na klinice pracuje i naše dcera, studentka molekulární genetiky a ekonomie zároveň. Děláme věci, o kterých jsme přesvědčeni, že jsou účinné a správné. A máme i výsledky. 98 % párů u nás otěhotní do čtvrtého cyklu oplodnění. Od ostatních klinik se lišíme i ve snaze propojit vysoce sofistikované západní metody s východní medicínou. Chodí k nám páry, které v léčbě uvízly v bodě, kdy tělo ženy nechce vyšetřené embryo přijmout. V takových situací západní medicína končí. Přestože ženě podáváme hormonální preparáty i jiné medikamenty na podporu růstu děložní sliznice, stav se nelepší. V těchto chvílích mohou pomoci alternativní metody léčby pomocí směsí bylin nebo čínské akupunktury. Na ortodoxní zastánce klasické západní medicíny to může působit trochu schizofrenně, ale východní medicína fantasticky tu západní doplňuje.

Při léčbě neplodnosti může zafungovat i změna jídelníčku. V žargonu východní medicíny mají ženy, kterým neroste děložní sliznice, často chlad "ve spodním zářiči". Většina z nich se stravuje podle rad dnešních dietologů. Snídají müsli s bílým jogurtem, jedí hodně syrového ovoce a zeleninové saláty v zimním období, což je v situaci chladu v oblasti pánve v našem zeměpisném pásu velice špatná varianta. Pacientkám změníme jídelníček, podáváme jim byliny ze systému tradiční čínské medicíny a výsledky na sebe nenechají dlouho čekat. Netvrdím, že alternativní metody umí samy od sebe léčit jakoukoliv neplodnost, ale mohou vylepšit zdravotní stav pacientky tak, aby mohly zafungovat prostředky asistované reprodukce.

Jaké mají české páry při metodě umělého oplodnění preference ohledně darovaných vajíček a spermií?

Většinou si každý pár chce vybrat urostlého dárce, ale nakonec zvítězí sebereflexe. Když jsou oba vzrůstem menší, tak si nebudou brát dárce 190 centimetrů vysokého. Říkají s humorem, že mají malé auto a že by se jim tam dítě za chvíli nevešlo. V případě výběru dárkyně hledají také pokud možno co největší podobu. Zajímá je spíš typologie dárce z hlediska vzdělání a koníčků. Každopádně nechtějí, aby dítě budilo pozornost okolí.

Jaký je podíl zahraničních klientů na vaší klinice?

KV: Přibližně čtvrtina našich klientů nežije v Česku. Navštěvují nás zejména za účelem přijetí darovaných buněk, protože v některých evropských zemích to není vůbec povolené nebo je to legislativou hodně omezené. Někde tomu zase brání fakt, že tamní program není anonymní a klienti se obávají prozrazení své identity. Převládajícím názorem dnešních psychologů a sociologů totiž je, že každý jedinec má právo znát svoji biologickou identitu. V Česku zatím funguje tradiční anonymní darování, i když už dvakrát se projednával návrh takzvané otevřené identity. Dokážu si představit variantu souběhu obojího, aby třeba mohla bez problémů a oficiálně vajíčka darovat neplodné ženě její sestra. Rozhodně ale Česká republika není připravena na to, aby u nás byl zavedený pouze otevřený dárcovský program.