Řemeslo mi přineslo zenový klid, říká nadaný student, který se rozhodl šít boty u ševcovského mistra Erika Lawarta

Osmadvacetiletý Jaroslav Gazda si před více než dvěma lety prošel tím, čím prochází stále více vysokoškoláků. Uvědomil si, že výsledky jeho práce jsou příliš abstraktní a chtěl by vytvářet něco, na co by si mohl "sáhnout". Rozhodl se proto opustit svou stálou práci v online marketingové agentuře a pustit se do něčeho, co z jeho okolí nikdo nečekal. Začal šít boty. Pod křídlo si ho totiž vzal ševcovský mistr Erik Martin Lawart, který je v Česku legendou v ručním šití bot, a jeho tradičně vyráběné boty se prodávají za desítky tisíc do celého světa.

"Od chvíle, co jsem se stal ševcovským učněm, jsem se už naučil ušít celou botu od začátku až do konce. Navíc jsem měl možnost naučit se různé postupy výroby bot od lepených až po klasicky šité boty do rámu. Obuvnické řemeslo je velmi tvůrčí. Každá bota, kterou ušijeme, je na míru. Plnit přání zákazníků a vytvářet botu odpovídající nejen jejich stylu oblékání a postavě, ale také jejich osobnosti je velmi tvůrčí a zajímavý proces," říká Jaroslav Gazda, který od mládí vrcholově běhal, vystudoval ekonomii a management na Newton College, a i přesto, že nedokončil studium práv, měl našlápnuto na solidní kariéru v online marketingu.

"Strávil jsem rok na stáži v jedné z dcer berlínského inkubátoru Rocket Internet, která v Česku provozuje seznamku eDarling.cz. Po návratu z Berlína jsem začal pracovat v on-line marketingové agentuře h1.cz. Po pár měsících jsem si ale uvědomil, že práce od stolu není to, čím chci trávit podstatnou část svého života," říká a dodává, že už od mládí měl kromě manuální práce blízko také k módě. Na návrháře ale nebyl podle něj dostatečně kreativní a měl spíš potřebu vdechovat život krásným věcem. "Přemýšlel jsem o tom, jak to spojit, a najednou mi na mysli vytanula bota," upřesňuje důvody výběru svého řemesla.

Jeho první úvahy směřovaly k tomu, že se boty naučí šít ve škole. Brzo ale pochopil, že na vysokých školách příslušných oborů ho boty šít nenaučí a učňovské obory týkající se výroby ručně šitých bot se u nás už několik let neotvírají.

"Nezbylo mi nic jiného než se vydat tradiční cestou a získat přízeň mistra, který by mě byl ochotný řemeslu učit. Neměl jsem co ztratit a tak jsem Eriku Lawartovi jednoduše napsal e-mail, kde jsem ho požádal o radu, jak začít s řemeslem a zda by mě nepřijal jako učně. Ačkoli se schůzkou souhlasil, trvalo mi dalšího půl roku, než jsem ho přesvědčil, aby mě do své dílny přijal," říká mladý ševcovský učeň, který nyní dokáže ušít zákazníkovi boty, které mu podle jeho slov při dobrém zacházení a střídání více párů, vydrží bez nadsázky celý život.

Na takové boty si v Salónu Lawart počkáte až šest měsíců a nejlevnější polobotky vás vyjdou minimálně na padesát tisíc korun. Cena i délka výroby jsou dané náročností provedení, kvalitními materiály a vysokým podílem ruční práce.

"Střih svršku je tvořen vždy pro daný konkrétní pár bot, kdy jsou jednotlivé díly postupně ručně krájeny a vyřezávány. Sešití dílů svršku pak probíhá na šicím stroji. Práce na spodcích bot probíhá zcela ručně. To znamená, že ke kompletaci bot jsou potřeba nástroje jako jehly, obuvnická nit, šídlo nebo různé typy nůžek a nožů. Dalšími důležitými nástroji jsou moje ruce a můj vlastní klín, který každý švec využívá jako svěrák," uvádí Gazda.

Kromě šití bot je Gazda ještě produkčním na volné noze. Pracuje na několika módních akcích ročně a nárazově spolupracuje s kapelou Lake Malawi, nově vzniklé kapele Alberta Černého, bývalého frontmana Charlie Straight.

"Ačkoli mě zatím neživí šití bot, ale práce produkčního, určitě chci u obuvnictví zůstat. Chci pracovat na rozvoji značky Lawart. Řemeslo pro mě představuje ve srovnání s agenturním prostředím zenový klid, kdy se soustředím dlouhé hodiny na jednu věc. Umím si užít i všechen ten blázinec kolem módních akcí a jiných produkčních zakázek. Produkční práci bych si nicméně rád nechal jen jako občasné odreagování se od výroby bot," říká Gazda, který v tomto rozvržení práce vidí ideální rovnováhu.

Jak sám říká, obrat k řemeslu pro něj znamená vlastně návrat k zapomenutému záměru, kdy se už po základní škole chtěl stát uměleckým řezbářem. "Prostředí několika učilišť, která jsem tehdy navštívil, mě ale natolik odradila, že jsem raději zvolil gymnázium. Je škoda, že spoustu nadaných studentů odradí právě úroveň učilišť. Ti si potom raději zvolí jinou životní cestu a k řemeslu se potom tak jako já vrátí jen málokdo," říká a dodává, že je to velká škoda, neboť z oborů příbuzných krejčovině nebo brašnařině u nás máme stále ještě kvalitní mistry, kteří ale své řemeslo někomu předají jen velmi vzácně.