Učňů přibývá, ale jen v některých oborech. Nábytkáři už nedělají nic jiného, než že rekvalifikují vysokoškoláky na truhláře, říká Havlíček

Radovat se z toho, že v posledních letech lehce rostou počty učňů, je podle předsedy Asociace malých a středních podniků a živnostníků Karla Havlíčka předčasné, týká se to totiž pouze některých oborů. Havlíček dokáže okamžitě vyjmenovat hned několik potřebných změn, které jsou klíčové pro budoucnost řemesla v Česku. Nový živnostenský zákon, duální vzdělávání nebo mistrovské zkoušky jsou mezi nimi.

Podle statistik lehce rostou počty učňů, mohou se české firmy radovat?

Pokud se podíváme na detailnější čísla, nejde o zásadní nárůsty. Jde o drobné meziroční zvýšení. Důležité je, že se stabilně poslední tři roky drží počty absolventů. Ale pokud analyzujeme podrobně data, situace je už horší. Rostou strojírenské obory a částečně i potravinářské, ale v oblasti stavebních nebo nábytkářských oborů počty žáků klesají. Je to velký problém, protože u nich máme padesátiprocentní až sedmdesátiprocentní propady za posledních dvanáct let. A na trhu je to vidět.

Proč rostou počty strojních oborů a naopak dále mizí studenti stavebnictví nebo nábytkářství?

Může za to několik faktorů. Obecně počty studentů ovlivňuje demografická křivka, na školách je výrazně méně dětí než v 90. letech. Druhým faktem je, že mladí nechtějí chodit na náročné profese, které často probíhají venku. Patří mezi ně například stavební práce. Mladí si raději vyberou pohodlnější obor. A třetí roli hrají inovace. Strojní nebo elektrikářské obory jsou v současnosti propojené s moderními technologiemi. Děti vidí šanci pracovat ve Škodovce nebo velkých nadnárodních firmách, kde budou mít dobrou mzdu. Také tam pracují s výpočetní technikou, zatímco u typických stavebních profesí toho moc nevymyslíme. Práce jako klempíř, tesař nebo zedník jsou vesměs podobné jako před lety, příliš se nezměnily.

V Česku momentálně chybí přibližně 200 tisíc pracovních sil. Zachrání drobný nárůst české podniky?

Je to dobrá zpráva pro firmy podnikající v průmyslu, zejména automobilovém nebo elektroprůmyslu. Tito zaměstnavatelé mohou být klidnější. Bohužel ale průmyslu navázanému na profese, které klesají, tedy celému stavebnímu oboru a nábytkářům, tomu zvoní hrana. Přitom firmy v tomto oboru poslední dobou slušně rostou. Pro společnosti v této oblasti je současný stav učňů pohroma. Například nábytkáři už nedělají nic jiného, než že rekvalifikují i vysokoškoláky ekonomických oborů na truhláře. Podobné je to i v některých stavebních oborech. Tam už to ani není tak o rekvalifikaci, jako spíš o doplňování zahraničními pracovníky.

Docela běžně se však stává, že žák během studia zjistí, že ve velké fabrice dostane lépe zaplaceno než u menší společnosti.

Částečně to jde ruku v ruce s nezaměstnaností pro absolventy v daném oboru, ta je ale poměrně nízká. Firmy se přetahují o každého pracovníka. A když žák skončí kvalifikovaný učební obor, rozhlédne se po trhu a vidí, že někde dostane o pět tisíc korun víc, tak práci vezme. Mladý člověk skočí po penězích. Možná si také vybere i menší manuální náročnost, tohle se ale děje všude na světě. Nám jde teď obecně o to, aby lidé z oboru úplně nevypadli. Vše spěje k univerzálnosti. Je proto důležité, aby žáci byli schopni rychlé rekvalifikace. Musí pochytit technické základy a umět se adaptovat na potřeby trhu.

Nepomohlo by, kdyby firmy platily učňům víc?

Mzdu firma nabízí takovou, jakou si může dovolit, a ne pouze přát. Dnešní problém není v tom, že by někdo nechtěl platit víc, mzdy rostou sedmi procenty již druhý rok za sebou, ale ovlivňuje to výkonnost firmy. Podniky prostě nemohou jít do záporných čísel. Přirovnal bych to k fotbalu – fotbalista v Bayernu Mnichov má vyšší mzdu než fotbalista ve Slavii Praha a nikdo nemůže nařknout fotbalistu ve Slavii, že by se nesnažil, že by pracoval méně. Ale prostě výkonnost Bayernu Mnichov je někde jinde než Slavie Praha. Tomu odpovídají i mzdy, protože příjmy klubu jsou jiné. A také vše není pouze o mzdě. Ale chápu, že mladí chtějí mít slušnou výplatu. Také je ale důležité, aby něco uměli a zdokonalovali se v nějakém odvětví. Aby měli k něčemu vztah. My se například snažíme řemeslníky motivovat k tomu, aby vstupovali do cechu.

Infografika

Češi se začínají vracet k učňovským oborům. Znovu je zájem o strojírenské profese či kominictví, trvá nedostatek truhlářů nebo řezníků

9. 2. 2018

K čemu jim to je?

Cech je zastřešující organizace, která umožňuje například další vzdělávání. Nabízí také rozhled toho, co se v oboru děje. Řemeslníkům dává příslušnost k něčemu, co člověk umí, zná a na co by mohl být trochu hrdý. Asociace malých a středních podniků a živnostníků podporuje rozvoj cechu, oceňuje řemeslníky a snaží se jejich práva víc ukotvit v zákonech. Cech není přežitek, má smysl v něm být.

Je vůbec velký propad zájmu o učňovské obory udržitelný pro český průmysl?

Udržitelné je všechno, ale za cenu toho, že výkonnost ekonomiky nebude taková, jaká by mohla být. A to je obrovská škoda. Je to jako mít firmu, která by zvládla vyrábět a prodávat víc, ale kvůli nedostatku lidí nemůže. Unikají vám zakázky, je to frustrující. Existují dvě cesty – postupný přechod k nových technologiím, tedy robotizaci a využití cizinců, třeba Ukrajinců. To by bylo rychlejší řešení, protože plně automatizovat továrny není záležitostí příštích čtyř let, ale spíš generace.

Co se dá se současným stavem učňů dělat do budoucna?

Například potřebujeme, aby se už rozjela praktická výuka na základních školách. Už je také nutné konečně rozjet mistrovské zkoušky. Tento rok by se skutečně už měly rozhýbat. Také bychom měli přestat mluvit o duálním vzdělávání, ale něco pro něj dělat. Nevznikne ze dne na den, musí si zvyknout regiony i firmy. Další věc je motivovat podniky, aby investovaly do vlastních učňovských zařízení. A v neposlední řadě je důležité, aby živnostenský zákon odpovídal 21. století. Ten současný je z devadesátých let a má stovky novel, ve kterých se skoro nikdo nevyzná.