Němci si o Češích mysleli, že kradou auta a ledviny, na mě ale působili jako intelektuálové, říká o počátcích své kariéry v Česku německý advokát Braun

Byl prvním porevolučním západním studentem Právnické fakulty Univerzity Karlovy, i když předtím o východní blok nejevil zájem. Před dvaceti lety Arthur Braun v Praze založil advokátní kancelář bpv Braun Partners, která nabízí klientům z Česka, Slovenska a dalších středoevropských zemí služby týkající se českého, německého i unijního práva. V rozhovoru pro týdeník Ekonom sdílí rodák z Bavorska své zkušenosti s Československem 90. let a hovoří o výzvách pro provozování advokacie a budování firmy v cizí zemi. „Oproti práci v Německu, která byla místy trochu fádní, byla situace v České republice bláznivá. Nikdo nevěděl, kam bude právo směřovat. V Německu bylo v té době popsáno ve stovkách komentářů, zatímco tady existoval poměrně strohý komentář k občanskému zákoníku a jinak se vše dynamicky vyvíjelo,“ vzpomíná Braun.

V Praze jste prvně pobýval v roce 1988. Čím vás české reálie zaujaly?

Pocházím z bavorského Weidenu a vnímal jsem to tak, že svět končí třicet kilometrů východně. Byl jsem předtím rok ve Spojených státech a na výměnných a pracovních pobytech ve Francii, Izraeli, Walesu či Itálii. Zkrátka vždy na Západě. Na vojně jsem sloužil přímo na hranicích, kde jsme měli za úkol vydržet třicet šest hodin, než nás převálcují československé a sovětské síly. Ale jinak to pro mne vždy byl úplně cizí svět. Má rodina nepochází ze Sudet a nejsou to emigranti. V bývalé NDR jsem byl pouze jednou. Když jsem přijel do Československa na podzim 1988 v rámci dvoutýdenního výměnného pobytu mezi pražskou a pasovskou právnickou fakultou, najednou to bylo něco zcela jiného, než na co jsem byl zvyklý. Na jedné straně mne překvapila melancholie a určitá šedivost, na straně druhé už bylo vidět, že se něco děje. S částí naší studentské skupiny se dalo otevřeně mluvit, takže člověk získal představu. Vzpomínám si, že když jsme podle programu měli jet na Karlštejn, zrovna probíhala manifestace na Staroměstském náměstí při příležitosti 28. října. Vrátili jsme se na ni a viděli její průběh, včetně příjezdu obrněných vozů a rozhánění shromáždění vodními děly. Byl to strašně zajímavý pocit. Zároveň mě ovlivnila četba děl českých spisovatelů. Například Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí, Soudce z milosti od Ivana Klímy či knihy Pavla Kohouta.