Továrna na absolutno: Mluvili jsme s bankéři Goldman Sachs

Nejziskovější banka na Wall Street - Goldman Sachs - minulý týden oznámila, že pod tlakem světového veřejného mínění svým zaměstnancům vyplatí za loňský rok nižší odměny: v průměru půl milionu dolarů na osobu. Přitom loni banka zaznamenala nejlepší výsledek ve své stočtyřicetileté historii a mohla by si dovolit přilepšit všem mnohem víc.

Goldman Sachs je nejlepší stroj na peníze na světě. A zároveň jedna z nejméně nápadných firem na dolním Manhattanu. Broad Street číslo 85, nezajímavý blok kanceláří, není zrovna budovou, která by vás přiměla, abyste se v chůzi zastavili a s obdivem si ji začali prohlížet.

Lidem, kteří tam pracují, se to ale právě tak líbí. Muži a ženy přicházející v mlhavých paprscích nízko visícího slunce, oblečeni do důstojné bankéřské černi, s černými kufříky a telefony BlackBerry v rukách, jsou velmi distingovaní. Rychle projdou ze svých limuzín s řidičem k recepci. Cestou je nic neruší - žádný název firmy na zdi, nápis na fasádě ani policista před budovou neprozrazuje, kdo tam pracuje. Toto tajnůstkářství má dobrý důvod. V čísle 85 se vydělává ve velkém.

Je zde sídlo nejlepší továrny na peníze, jakou kdy globální kapitalismus stvořil, a podle některých tu je i politická síla mocnější než vlády. Lidé pracující za prosklenými dveřmi z leštěné mosazi vydělávají víc peněz než celé státy. Jsou to mágové mágů, přírodou nejlépe obdaření samci ve finanční džungli. Jejich majetek činí bilion dolarů, jejich roční výnosy dosahují desítek miliard a jejich zisky jsou v miliardách, které si štědře rozdělují mezi sebe.

Ti nejlépe placení dostávají desítky milionů. Když se jim podaří "odporně zbohatnout před čtyřicítkou", jak se ve firmě říká, neodejdou na odpočinek. Zamíří do vysokých státních funkcí ve Spojených státech i jinde, čímž posílí obvinění, že "řídí svět".

Nejúspěšnější investiční banka na světě se ráda schovává za stěnou bankovek, které vydělává a vrhá do oběhu na Manhattanu, v Londýně a ve většině dalších center světových finančních trhů. Dnes se však temní rytíři financí ocitají na denním světle: veřejnost, politici i tisk je obviňují, že jejich lehkomyslné obchodování zavinilo neochotu bank poskytovat nové úvěry. Politici a komentátoři se přímo předhánějí v používání stále hanlivějších přídomků - "loupeživí baroni", "hospodářští vandalové", "supí kapitalismus".

Čas obhájit se 

Reputace Goldman Sachs je najednou tak špatná jako úvěrové deriváty a další složité finanční nástroje, s nimiž banka tak radostně obchodovala. A špatná reputace znamená špatné obchody - a obchodů si Goldman Sachs cení nade vše. Veřejnost a politici si svůj vztek mohou vybít vydáním nových omezujících zákonů.

Banka tedy neochotně připustila, že je čas hájit své místo. Proto jsem se jednoho jasného rána, kdy je v New Yorku možné vše - dokonce i pozvání posnídat s pány vesmíru - ocitl u ochranky budovy.

"A sakra! Právě jste odhalil naše spiknutí," říká mi Lloyd Blankfein, který právě přerušil důvěrné jednání nejvyšších představitelů o své včerejší cestě do Washingtonu. Pětapadesátiletý Blankfein, předseda představenstva a výkonný ředitel Goldman Sachs, má na sobě šedý oblek a veselou kravatu značky Hermes s maličkými červenými bicykly.

V ruce drží obří hrnek kávy, jehož obsah se snad ani nemůže vejít do žaludku. Buď je to tím kofeinem, nebo kravatou (dárek od dcery k narozeninám), že na člověka, jehož všichni zdá se nenávidí, má pozoruhodně srdečnou náladu. "Tady je to jako na safari," vtipkuje. "Račte dál a prohlédněte si zvířata."

Bůh Slunce

Blankfein je na Wall Street něco jako Bůh Slunce, ale kvůli nejistým ekonomickým vyhlídkám to nechce moc ukazovat, takže všechny znaky vysokého společenského postavení jsou z jeho života - alespoň pro veřejnost - vygumovány. Vezměte si třeba jeho kancelář ve 30. patře. Křesla nevyměnil za celé tři roky, co je výkonným ředitelem. Žádné rohože za 87 000 dolarů ani koše na papír za 5000 dolarů, jak je na Wall Street zvykem.

Vše tak nějak naznačuje, že tady se především pracuje. Velký kouzelník financí se odhodlává k nejobtížnějšímu úkolu svého života: je tu proto, aby obhájil starý dobrý kapitalismus, investiční bankovnictví a firmu Goldman Sachs.

Začíná s trochou pokory. Rozumí tomu, že "lidé jsou naštvaní a úplně vykolejení" z toho, co banky dělaly. Goldman Sachs při zhroucení, které málem zničilo globální finanční systém, sehrála též svoji roli. Jako většina ostatních bank i ona půjčovala příliš mnoho peněz, nakonec skončila se ztrátou a přijala finanční pomoc od washingtonské vlády.

"Vím, že by lidem udělalo radost, kdybych se podřezal," říká. Pak ale začíná diskutovat o fenoménu moderního bankovnictví. "Jsme velmi důležití," tvrdí. "Pomáháme firmám růst tím, že jim pomáháme shromáždit kapitál. Firmy, které rostou, vytvářejí bohatství. To na oplátku umožňuje lidem najít práci, která vytváří další růst a další bohatství. Jde o počestný koloběh." Svou řeč graduje pozoruhodně odvážným tvrzením: "Přinášíme prospěch celé společnosti."

Celospolečenský prospěch? Lidé, kteří přišli o práci nebo jimž snížili mzdu kvůli bankéřům, co handlovali s riskantními hypotékami a vymýšleli tak složité investice, že jim nerozuměli ani oni sami, by mu jistě rádi řekli, kam si má tento celospolečenský prospěch strčit.

Nastavená čepice 

Problém však spočívá v tom, že Blankfein sám zosobňuje názornou ukázkou toho, jak se bohatství tvoří. V žádném případě není dítětem z lepší rodiny, které ze svého orlího hnízda ve 30. patře káže o drsném kapitalismu. Narodil se v násilnickém Bronxu jako syn pošťáka a recepční, jako první v rodině získal vysokoškolský titul a Harvard vystudoval jen díky studentským půjčkám.

I když si pyšně vyplácí každý rok částku, o níž se nám ani nesní - v roce 2007 to bylo 68 milionů dolarů, což je mezi výkonnými řediteli na Wall Street rekord, a kromě toho vlastní akcie Goldman Sachs za půl miliardy dolarů - trvá na tom, že zůstává pouhým dělníkem.

Ale co s tím obviněním? Banky přivedly svět na pokraj bankrotu a namísto toho, aby bankéři vyskočili z nejbližšího okna, nastavili čepice směrem k vládám a začali vysávat peníze daňových poplatníků, jen aby si zachránili vlastní kůži. Nyní předstírají, že se vůbec nic nestalo, a přitom štědře hospodaří s našimi penězi. Zisk Goldman Sachs ve třetím čtvrtletí loňského roku činil bezmála pět miliard dolarů, za celý rok potom více než třináct miliard dolarů. Většina z těchto výnosů pochází z dluhopisů, měnových spekulací a komodit.

Až dosud vše bez problémů vynáší. Ale není to trochu nefér? Nechová se Goldman Sachs jako moderní varianta válečných zbohatlíků, nevyužívá bohapustě celosvětové krize a záchranných akcí vlády k hromadění milionů? Dokonce i veterán mezi finančníky George Soros říká, že velké zisky bank z Wall Street jsou "skrytými dary" od státu.

Oslavujte nás 

Blankfein odmítá jakýkoli náznak toho, že někdo musel Goldman Sachs pomáhat, a tím spíš odmítá zmínky o tom, že firma nyní vydělává na veřejné podpoře. Samozřejmě, vzala si deset miliard dolarů z Programu na obranu ohrožených aktiv (TARP). Ale banka již půjčku splatila i se slušným úrokem 23 procent. Goldman Sachs také profitovala z federální pomoci obří americké pojišťovací firmě AIG.

Goldman Sachs u AIG koupila pojištění v hodnotě dvacet miliard dolarů a získala za to možná až 13 miliard, když Washington do raněné firmy napumpoval 90 miliard dolarů. Blankfein však trvá na tom, že Goldman Sachs byla "zajištěna" proti veškerým ztrátám AIG nejlepším možným způsobem: hotovostí.

Ať už je pravda se státní pomocí jakákoli, ani ten nejschopnější zaměstnanec Goldman Sachs nemůže popřít, že finanční systém, s nímž může banka pracovat, existuje pouze díky vládní pomoci. Washington podpořil hospodářství a bankovnictví Spojených států částkou až dvanáct bilionů dolarů.

Nechápe Blankfein, že většinu z nás dohání k zuřivosti, když vidí, že Goldman Sachs zhltnul tolik peněz, zatímco my se tady lopotíme? Zcela naopak. Blankfein trvá na tom, že bychom měli oslavovat úspěch jeho banky, ne jej odsuzovat. "Každý by z toho měl mít upřímnou radost," říká.

Myslí to vážně? Smrtelně vážně. Výsledky jeho banky, říká, jsou nejjasnějším důkazem rodícího se hospodářského oživení, z něhož nebude profitovat jen on a jeho banka, ale my všichni. "Finanční systém nás zavedl do krize a z krize nás i vyvede."

Jak to dělají?

Lze je milovat nebo nenávidět, ale není možné popřít jednu věc: "Houževnaté G" vítězně kyne nejen v časech dobrých, ale jak jsme teď viděli, i v těch špatných. Nabízí se prostá otázka. Jak to? Čím to je? Abychom našli odpověď, musíme opustit Blankfeinovu kancelář a sjet výtahem do 17. patra.

V kanceláři s kobercem flekatým od rozlitého inkoustu sedí Liz Beshelová. Ona sama je tím prvním vysvětlením, čím to je. Tato čtyřicetiletá svobodná matka mluví tak rychle a s takovou znalostí finančních trhů, že člověk skoro potřebuje být absolventem Harvard Business School, aby jí vůbec stačil.

Lidé od Goldmana ji vyhmátli už na škole a pod jejich vedením získala titul MBA na newyorské Kolumbijské univerzitě - "dálkově". Tak se to dělá. Přes investiční bankovnictví rostla dál a dál, až se stala v dějinách firmy nejmladší celosvětovou manažerkou odpovědnou za hotovost.

Dnes je každá libra, kterou firma investuje, každý jen, který si vypůjčí, každý dolar, který vejde do firemní rozvahy a který ji opustí, pod jejím pečlivým dohledem. Jakou hotovost má banka právě teď? ptám se. "Na hotovosti nebo v ekvivalentech hotovosti je 164,2 miliardy," odpovídá bez pauzy na zamyšlení nebo nadechnutí.

Jedna věc je, když je někdo chytřejší než průměrný burzián, druhá věc však spočívá v tom, že u Goldmana musíte pracovat víc než průměrný burzovní makléř. Stačí se zeptat padesátileté Sarah Smithové, která studovala klášterní školu v kentské Bromley a opustila Británii, aby nastoupila jako hlavní účetní u Goldman Sachs.

"Je to práce na 24 hodin a sedm dní v týdnu," tvrdí. "Když jste potřeba, sedíte tady. A jste-li potřeba a nezastihnou vás na telefonu, netrvá dlouho, a už nejste potřeba vůbec."

Sídlí v kanceláři, která je coby telefonem BlackBerry dohodil od hotelu Embassy Suites. V něm se zaměstnanci Goldman Sachs mohou hodinku dvě prospat, když musí zůstat v práci tak dlouho, až usínají na chodbách. Sarah Smithová měla loni jen pár dnů dovolené. Kolik týdnů dovolené si vůbec každý rok bere?

"Nevím," odpovídá. "Nikdo vlastně neví, kolik dovolené si kdo bere, protože si ji nikdy nikdo nebere."

Zlatý důl 

Velká inteligence a nemilosrdná pracovní morálka dodává Goldman Sachs náskok při získávání těch nejlepších a nejbohatších klientů. Jeden dlouholetý zaměstnanec banky to vysvětluje takto: "Už od samého počátku vás učí, abyste chodili do společnosti víc než ostatní, abyste se seznámili s více lidmi - klienty, zástupci fondů a lidmi s velkým osobním bohatstvím."

Dane Holmes, devětatřicetiletý vedoucí oddělení vztahů s investory v Goldman Sachs, měří dva metry, váží skoro 120 kilo a je bývalý basketbalista. Vypadá, že by mohl proběhnout přímo skrz protivníky, klidně by prošel i cihlovou zdí - stačilo by jen chtít. On však říká: "Tímto způsobem se v Goldman Sachs nepracuje. Jako jedinec můžete udělat skvělou kariéru někde v bance, ale ne tady. Systém se zbavuje těch, kdo nehrají fér."

Co nutí lidi, kteří jsou natolik chytří, že by mohli pracovat kdekoli, aby přijali práci od rána od rána? Jsou to samozřejmě peníze. Nikoli bezdůvodně dostala Goldman Sachs přezdívku "Goldmine Sachs" (Zlatý důl).

Všude kolem teče tolik peněz, že v průměrném roce si dobrý investiční bankéř vydělá 3,5 milionu dolarů, dobrý obchodník sedm až deset milionů dolarů, člen vedení pak patnáct až pětadvacet milionů dolarů. V roce 2008 dostalo 953 zaměstnanců prémie ve výši alespoň jeden milion dolarů.

Blankfein může trvat na tom, že je pouhým dělníkem, ale u západní části Central Parku vlastní byt za 30 milionů dolarů a jeho dům v Hamptons, oblíbeném letovisku newyorské elity, má kolem 650 metrů čtverečních. Jeden bývalý bankéř z Goldman Sachs popisuje firemní kulturu jako "zcela posedlou penězi".

"Byl jsem jako osel, kterého pohánějí tou největší a nejšťavnatější mrkví," přibližuje. "Svůj úspěch člověk definuje jenom penězi. Vždy se najde nová potřeba, kvůli níž musí člověk vydělávat ještě víc".

Velké kasino

Čím více času strávíte na Broad Street číslo 85, tím větší bude váš pocit, že Goldman Sachs je veleúspěšné dítě globalizace. Má ty nejlepší, nejchytřejší a nejpracovitější odborníky na globální finančnictví a vládnutí. S tím souhlasí dokonce i kritici. Ti ale dodávají, že tahle dobře namazaná mašina dělá i další věci, které zajišťují úspěch a o nichž už banka tak dychtivě nemluví.

Machři v jejích týmech opravdu dobře řídí rizika a ze špatných trhů se stahují ve správný čas, ale zároveň hrají úlohu i při prvotním nafukování bublin - a po nafouknutí z nich vysají jmění. Goldman Sachs vydělala na všech boomech v poslední době - na internetovém byznysu, na komoditách, na nemovitostech - a kritici říkají, že je ještě zvětšovala tím, že nabízela akcie velkým klientům a obchodovala s cennými papíry a dluhopisy předtím, než se stáhla.

Pomlouvači také obviňují obchodní a investiční oddělení banky, že na trzích "hraje na obou stranách hřiště". Banka obchoduje s cennými papíry velkých firem a penzijních fondů. Slouží též jako poradce pro množství společností, s jejichž papíry obchoduje.

To znamená, že firma vidí do všeho, co se na trhu děje. Investor například kontaktuje Goldman Sachs a řekne, že chce nakoupit na ropném trhu. Banka může nabídnout přesné informace o tom, co se na daném trhu asi bude dít, protože ví, co radila svým klientům v daném odvětví, a ví také, jak obchodují další velcí investoři. To také znamená, že banka může na ropném trhu sama obchodovat.

Kritici to přirovnávají k velkému kasinu, kde majitel vidí všem do karet a využívá informací k vlastnímu obohacení na úkor ostatních. Banka to však vylučuje. Říká, že čím více informací má, tím lépe může radit firmám a tím lépe může spárovat kupce a prodejce. Důrazně popírá zneužívání informací a neetické jednání. Mezi obchodníky a poradci stojí mohutná "čínská zeď", která brání vše m střetům zájmů. Pravidla jsou tak tvrdá, že pokud se investiční bankéř třeba jen pokusí se svou identifikační kartou vstoupit na patro obchodníků, karta ho nejen nepustí, ale ještě bude předvolán k podání vysvětlení.

Pro Blankfeina to nakonec znamená jedno: najít nejlepší, nejrychlejší a nejbezpečnější způsob, jak vydělat penězi další peníze, pak s nimi vydělat trochu peněz a navrch ještě trošku víc. Nechce vidět skutečnost, chce vidět gigantické výnosy pro své klienty, pro svou firmu, své zaměstnance, akcionáře a nakonec, jak říká, pro nás všechny.

Své téměř nábožné zanícení pro finanční dogma osvědčí ještě těsně před tím, než vyjdu z této budovy bez názvu a znovu se ocitnu ve slunečních paprscích. Kladu mu otázku, o níž si myslím, že by v těchto těžkých časech donutila k zamyšlení každého - jak prodavače párků na ulici před budovou, tak supermagnáta sedícího o 30 pater výš. Je možné si vydělat příliš mnoho peněz?

"Je možné mít příliš mnoho ctižádosti? Je možné mít příliš mnoho úspěchů?" zní okamžitě. "Nechci, aby si lidé ve firmě mysleli, že dokázali všechno, co mohli, a aby odešli odpočívat. Jako strážce zájmů akcionářů a - mimochodem - pro celospolečenské blaho chci, aby pokračovali ve své práci. Nechci přiškrtit jejich ctižádost."

Takže jde zase o obchod, bez ohledu na to, že kvůli tomu většina lidí vztekle vrčí? Půjde Goldman Sachs, pilíř volného trhu, jenž slouží těm nejrovnějším občanům mezi všemi sobě rovnými, tento terč závisti a bázně, dál a dál, až bude bohatší než Bůh? Na Blankfeinově tváři se rozhostí uličnický úsměv. Říkejte si o něm, že je to tlustý kocour, který má z veřejnosti legraci. Říkejte si o něm, že je to špatný člověk. Říkejte si o něm, co chcete. On totiž je, jak sám říká, pouhý bankéř, "který dělá boží práci".

Přetištěno se svolením The Sunday Times