Farmář Jiří Netík zaměstnává handicapované i vyhořelé lidi. Únik před stresem v jeho sadu hledá stále více lidí

Farmář Jiří Netík prochází ovocným sadem na kraji obce Temelín a s láskou si prohlíží plody své práce a především svých kolegů. Sem tam se zastaví, utrhne voňavé jablko nebo hrušku a podá nám ho k ochutnání. Vypěstovali je lidé s tělesnými i mentálními handicapy, které tady Netík zaměstnává. V poslední době k nim ale přibývají také pracovníci, kteří si prošli vyhořením a uprostřed zeleně hledají klid a únik před stresem.

"Když jsme tady začínali, věděli jsme, že s tradičním pěstitelstvím nebudeme moci konkurovat sadům, které jsou na příznivějších místech, jako třeba na Moravě. Hledali jsme proto cestu, jak se odlišit. Propojili jsme se tedy s chráněnými dílnami při sdružení Pomoc, které zakládal můj otec, a začali zaměstnávat handicapované," vypráví 43letý farmář.

V temelínském sadu pracují dva zdraví zaměstnanci – agronom a obchodní zástupce. Zbylých 10 pracovníků, kteří se starají o sad a produkci ovocných výrobků, má nějaké zdravotní znevýhodnění. Farma tak funguje v systému takzvaného sociálního zemědělství. "Za poslední tři roky se k nám začali hlásit i lidé, kteří trpí úzkostmi či depresemi způsobenými prací pod velkým tlakem. U nás jsou z nich ale výborní pracovníci. Jen je potřeba vždy přijít na to, na co jsou citliví. S tím, jak se vyhoření stává běžným problémem, se bude nejspíš podíl těchto zaměstnanců zvyšovat," odhaduje Netík.

Biopotraviny jako cesta ke střídmosti

Jeho rodina se zemědělstvím zabývá už po tři generace. Pole se sadem v Temelíně ale koupila až na konci 90. let. Bylo zpustlé a stromy roky neopečovávané. Jiří Netík tak začal postupně sad revitalizovat, opravovat přilehlé sklady a plánovat, co dál. Nakonec se rozhodl zaměřit se na bioprodukci.

"Většinou lidé berou ekologické zemědělství jako opak intenzivního. My se ale snažíme mít velké výnosy na malé ploše i bez chemických postřiků a dalších zásahů. Je to poměrně náročné s ohledem na prevenci nemocí. Pomáhá nám s tím například meteostanice připojená do sítě dalších. Díky ní třeba víme, že na Táborsku se objevil nějaký brouk a že během pár dnů může ohrozit i náš sad. V tu chvíli můžeme stromky postříkat výluhem z rákosovin, který brouky nezabije, ale odpudí," líčí Netík.

Biopotraviny podle něj vedou lidi k tomu, aby více přemýšleli o tom, co jedí. "Už jenom to, že tím otvíráme diskusi o kvalitě potravin, je velký přínos. Zároveň je to určitá cesta ke střídmosti. Nedávno jsem byl na pěší pouti do Santiaga de Compostela, kde jsem si uvědomil, jak málo toho k životu potřebujeme a jak moc se plýtvá. Pokud přitom člověk jí dobré a kvalitní jídlo, nepotřebuje ho tolik," říká Netík.

Na 22 hektarech půdy pěstuje hrušky, švestky, třešně, jahody i rajčata. Největší plochu ale zabírají jabloně. Loni farmář vyprodukoval 80 tun jablek a letos plánuje vypěstovat 120 až 140 tun, jelikož začaly plodit nové stromky. "V loňském roce jsme se stali jedním z nejvýznamnějších dodavatelů českého ovoce pro zfúzované bioobchody Sklizeno, Freshbedýnky a Náš grunt. Podařilo se nám také proniknout na německý trh, kam vozíme jablka. Například moštárny tam nakupují za vyšší ceny než v tuzemsku," uvádí Netík.

Křížaly s čokoládou i chilli

Část ovoce a zeleniny zaměstnanci temelínského sadu rovnou i zpracovávají. Jablka, švestky či rajčata suší a z padaných jablek nechávají vyrábět mošt. "Když jsme poprvé udělali mošt, tak se moc nepovedl a vůbec nám nechutnal. Při druhém pokusu jsme nestíhali a vylisovali jsme tak jablka místo podzimu, kdy se běžně zpracovávají, až v březnu. A zjistili jsme, že výsledný produkt je výborný. Od té doby už lisujeme jedině na jaře, protože chuť jablek je pak intenzivnější až s lehce hruškovým nádechem," popisuje Netík.

Jiný postup, než je běžné, užívá i při sušení. To probíhá oproti průmyslovému zpracování při nižší teplotě, což zajišťuje uchování chuti a vitamínů. Nově farmář připravuje také ochucené křížaly, třeba s chilli, skořicí, vanilkou nebo čokoládou. "Když jsme dělali zkoušky, tak jsme do naší chráněné dílny poslali kilo čokolády, jediný problém byl, že než jsem se tam dostal na ochutnávku, tak už byly všechny vzorky pryč," směje se Netík.

Farmář zaměstnává v biosadu handicapované i vyhořelé pracovníky

Další 3
fotografie

Výrobu ovocných produktů plánuje dál rozšiřovat například o zavařování marmelád, na které už nakoupil vybavení. "S tím, jak se navyšuje produkce v sadu, nám přibývá zaměstnanců. Teď je jich 12 a brzy nejspíš nastoupí další dva. I proto chci, aby tady byla práce pro všechny po celý rok i v době, kdy se zrovna žádné plody nesklízejí," vysvětluje zemědělec.

Ten kromě sadu vede ještě farmu Dvůr Čihovice v Týně nad Vltavou, kde chová ovce a krávy na mléko. V zemědělství podniká se svými třemi bratry, z nichž každý má svou vlastní farmu. Jeden se zabývá například masnou výrobu a další zase provozuje bioplynovou stanici a věnuje se rostlinné výrobě.

Dědeček byl soukromým zemědělcem i za komunismu

Zemědělství přitom mají v krvi. Jejich dědeček pocházel z Orlických hor a chtěl se stát zemědělcem. Na přání otce tesaře ale nejprve musel vystudovat řemeslo a až pak mohl jít na zemědělskou školu. Aby si mohl splnit svůj sen, tak se musel asi sedmkrát stěhovat, ať už kvůli válce nebo komunistům. Shodou náhod se mu ale podařilo zůstat soukromým zemědělcem i za minulého režimu, kdy bylo takové podnikání víceméně zakázané.

"V roce 1950 si v Týně nad Vltavou koupil farmu, což bylo naprosto unikání. Banky ale tehdy ještě fungovaly poměrně normálně, a tak mu na nákup půjčily. Týnští komunisté si tehdy mysleli, že jde o nastrčenou kontrolu z Prahy, a trvalo jim tři roky, než přišli na to, že to tak není. Pak dědu zavřeli, ale po roce a půl ho opět pustili. V té době v Týně a okolí několikrát zkrachovalo družstvo a komunisté se báli dalších bankrotů. I proto se rozhodli sebrat ho znovu teprve, až splatí dluh na svém hospodářství. To se stalo v roce 1975, kdy už byla zase jiná situace, a nakonec tak mohl zůstat soukromým zemědělcem až do roku 1989," vypráví Netík.

K dědečkovi se postupně přidal i jeho syn a vnukové. Jiří Netík se do rodinného hospodaření zapojil v roce 1993. "S bratry dnes využíváme synergický efekt. Máme společnou odbytovou organizaci, takže restaurace, které ode mě berou třeba brambory, odebírají i maso od jednoho z mých bratrů. Ten navíc rozumí víc polím, proto dělá agronoma i na mém poli. Já mám zase větší vhled do organizačních záležitostí, a tak mu pomáhám s papírováním. Dokud nás smrt a manželky nerozdělí, budeme pracovat dohromady," směje se farmář.

Dotace pokřivují trh se stroji

Své podnikání se přitom snaží neustále vylepšovat. Za posledních 10 let investoval za pomoci dotací z Evropské unie do oprav skladů, nového traktoru, sítě na vyvazování stromků, třídicí linky či závlahového systému.

"Od letošního jara používáme novou kapkovou závlahu, která zalévá vždy jen konkrétní stromek. Je to neuvěřitelně úsporné, protože na šesti hektarech máme spotřebu za týden jen padesát až maximálně osmdesát kubických metrů vody. Přišlo to v pravý čas. Kdyby tady nebyla, tak v tomhle suchu řada stromečků pomřela. Už loni jsme takhle přišli o část produkce," říká zemědělec. Pro fungování jeho farmy jsou podle něj zásadní i dotace na plochu a příplatek za bioprodukci.

Zároveň ale upozorňuje i na negativní dopady dotací. "Pokřivují trh se stroji. Kombajn, který před šesti lety stál pět milionů, dnes koupíte za deset milionů. Tím, že stroje tak neuvěřitelně zdražují, tak to není ani tak příspěvek pro zemědělce, jako spíš pro strojírenské odvětví," říká Netík.

Pouť do Santiaga jako očista

V rámci podnikání se mu podařilo předat velkou část odpovědnosti na své zaměstnance. I díky tomu mohl na jaře vyrazit na měsíční pěší pouť do španělského Santiaga de Compostela. "Spousta lidí se tam jde najít nebo si něco vyřešit. Pro mě ta cesta byla spíš poděkováním za to, v jak úžasném světě žijeme, což si málokdo z nás uvědomuje. A zároveň jakási očista. Připadal jsem si trochu jako školní houba na konci roku, která je po letech náročné práce nasáklá vším možným. Cestou se vyždímala a vrátila se voňavá a veselejší," líčí Netík.

Do budoucna by rád, aby v hospodářství pokračoval někdo ze synů jeho nebo jeho bratra. "Hlavně bych si přál, aby to převzal někdo, kdo pro to má zápal a vášeň a bude to dělat s radostí jako já. Minulé generace zažily doby, kdy v zemědělství šlo o život a mnoho lidí trpělo. My oproti tomu máme dnes obrovskou svobodu a je třeba ji nepromrhat. I proto se snažíme naše děti vést k tomu, aby byly na světě šťastné a zároveň užitečné, protože to je ten největší dar života," uzavírá farmář.

Zájem o lokální potraviny neroste. Češi se o původ jídla nezajímají, říká farmář František Němec

31. 7. 2018 ▪ 5 min. čtení