Školy se zasekly v 19. století, už nejsou schopné připravovat děti na život

Co je špatného na současném vzdělávacím systému?

Se současným vzděláváním vlastně není nic v nepořádku. Dělá přesně to, k čemu bylo stvořeno. Aby produkovalo jednotné dělníky, byrokraty, vojáky a podobná povolání. Jenomže společnost nyní potřebuje, abychom byli připraveni vykonávat různé typy profesí. Vzdělávací systém tuto změnu nereflektovat a nezměnil se.

V diskusích o vzdělávání rovněž panují různé nepřekonatelné předpoklady, ale vůbec nevíme, jestli jsou správné. Například že nejlepší je, aby se děti učily od osmi do dvou. Zakládá se to ale na nějakém relevantním výzkumu? Díky Manifestu 15 se vracím zpět k základní otázce: kam chceme, aby se vzdělávání dál ubíralo.

Tvrdíte, že bychom děti měli vzdělávat pro budoucnost. Jak se lze ale připravit na něco, o čem vlastně nic nevíme?

Musíme učit schopnost přizpůsobit se. Nejen stroje se automatizují. Dnes je velmi těžké získat práci i jako právník, neboť papírování za vás udělá počítačový program. Místo toho, abychom učili znalosti, měli bychom učit dovednosti, jak se efektivně učit novým věcem a jak o nich přemýšlet. Studujeme sice filozofii nebo psychologii, ale nikde se neučíme, jak přemýšlet. Nebo jak použít naši kreativitu, podnítit naši zvědavost a touhu objevovat.

V dnešní době školy přišly o monopol na informace. Vše lze najít na internetu. Jak se musí školy změnit, aby si zachovaly svůj význam?

Musí začít klást otázky, na které Google neodpoví. A vyučovat takovým způsobem, který studenty přinutí k vlastnímu pátrání. Výuka by se měla z pouhého předávání znalostí změnit v malý výzkum. Proč bychom se žáků nemohli například ptát na to, kolik je zrovna v Praze skleněných lahví na vodu. Vzdělávání tohoto typu povzbuzuje v dětech zvědavost a touhu po poznání. A tříbí jejich přemýšlení.

Aby vzdělávání poskytnuté školami získalo hodnotu, je nutné mu vrátit smysl. Jedna plus jedna se rovná dvě. Ale jak to mohu využít? Děti se nebudou učit něco, co za ně spočítá kalkulačka. Přitom by stačilo učit matematiku jako statistiku, která je ve skutečném světě mnohem užitečnější.

Jak podle vás bude vypadat škola budoucnosti?

Školy přestanou fungovat na denní bázi. Lze si představit, že se více prosadí domácí vzdělávání. Už dnes existují školy, které nemají žádné učitele. Když si děti třeba chtějí celý den hrát videohry, tak si je hrají. Myslím, že během 10 let se do tohoto stavu můžeme dopracovat.

V jednom z bodů Manifesta mluvíte o nutnosti učit podnikatelským dovednostem. Proč jsou pro děti důležité?

Uvažujeme o životní cestě, která začíná na základní škole, pokračuje přes střední a vysokou školu k pozici v nějaké korporaci. Jenomže tato cesta dnes není tolik samozřejmá a může mít spoustu odboček. Přecházíme z práce do práce, střídáme profese. A nikdy nevíme, kam se dostaneme. Podnikatelské dovednosti potřebujeme k tomu, abychom se v takovém prostředí mohli spolehlivě pohybovat. Lépe díky nim zvládneme výzvy budoucího světa.

V českém prostředí se lze setkat s názorem, že hlavním ukazatelem úspěšnosti škol by měla být zaměstnatelnost absolventů. Souhlasíte s tím?

Může to být jeden z ukazatelů. Znám i výzkumy, které říkají, že se nemusíme řídit pouze zaměstnatelností absolventů. Jedním z ukazatelů může například být, kolik absolventů dané školy skončilo ve vězení, kteří absolventi stojí zdravotní systém méně peněz nebo kteří absolventi více vydělají, a odvedou tak na daních více peněz.

V Česku se vede diskuse o tom, jestli by se měly podporovat ty obory, ve kterých firmám chybí pracovní síla. Jde podle vás o cestu dlouhodobě udržitelnou?

Zaměstnavatelé by se měli dostat ke slovu, ale nesmíme zapomínat, že chtějí prosadit především své zájmy. Chcete-li si jako výrobce nábytku zajistit dostatek dělníků tím, že změníte školský systém, je to velmi nebezpečné. Dnes možná potřebujeme dělníky pro nábytkářskou továrnu, ale měli bychom se dívat také do budoucnosti a učit ty dovednosti, které spíše uplatníme až za několik let.

Jeden z argumentů pro silnější propojení škol se zaměstnavateli je, že děti v budoucnosti budou mít jistotu pracovního místa. To podle vás neplatí?

Jistota práce je dnes mýtus. Raději bychom měli děti podpořit v tom, aby následovaly své vlastní tužby. Nevíme, jaká odvětví budou za pár let existovat, jaké firmy vzniknou a jaké budou jejich potřeby. Proto u nich musíme rozvíjet hlavně schopnosti. Za pár let třeba nebudeme chodit do klasické práce. Ve spoustě zemí se mluví o tom, že by lidé měli mít garantovaný základní příjem peněz.

Studoval jste v České republice. Zdejší školství znáte, jaké jsou jeho největší nedostatky?

V Česku sice vedete diskusi o kvalitě vzdělávání, ale peněz do školství dáváte velmi málo. Postrádám tu prostor pro zásadní změnu, protože řízení školství je příliš hierarchizované. Učitelé se tu stále chovají příliš autoritativně. Pouze oni rozhodují. Dnes bychom ale měli do rozhodování zapojit přímo studenty.

A co je na tom špatného? Fungují tu například školské parlamenty, díky kterým se děti mohou zapojit do dění ve škole.

Studentské parlamenty jsou k ničemu. Děti vlastně o ničem zásadním nerozhodují, maximálně o tom, jaké jídlo bude vařit školní jídelna. Ale nemohou si například rozhodnout, co se budou učit, kdy se to budou učit a jak se to budou učit. Přitom ve světě existují školy, kde si děti přesně tyto věci mohou rozhodnout samy, například Sudbury školy. V těchto školách děti disponují většími právy než v těch klasických. Když se ale rozhodnou, že se něco naučí, tak se to pak opravdu musí naučit. A vzájemně se přitom podporovat.

Co když se rozhodnou, že se nechtějí naučit kvadratické rovnice, protože je to příliš těžké?

A musí se to opravdu naučit? Jde o naprosto základní otázku. Měli bychom děti podpořit v jejich zájmu. A ten rozvíjet. Vždycky zůstávám v údivu, když navštívím jednu Sudbury školu v Nizozemsku, kde šestnáctileté děti umí lépe anglicky než vysokoškoláci. A proč? Protože se prostě chtěly naučit anglicky. A nikdo je k tomu nenutil.